Klub Cvrček - Praha 5

Pondělí 20.5.

Ráno jedeme autobusem do zastávky Poiso (2,75 Eu), je zde restaurace Casa de Abrigo do Poiso. Trochu mrholilo, dali jsme si kafe v hospodě a doufali jsme, že si zde vezme taxi, ale nikde nic, žádný lovec klientů. Venku jsme viděli další dva Čechy, co přijeli jako my, vařili si snídani. Tak jsme k nim zašli, jestli by si s námi nevzali taxi (slečna v baru volala do Funchalu a že by mohl přijet cca za 30 Eu na vrchol). Kluk povídal, že ano, dají těch 15 Eu. Že jdou na přechod do Encumedy. Přijíždi taxi, nastupujeme a konečně jsme na parkovišti pod vrcholem Pico de Areiro (1818 m). Cesta byla docela dlouhá, pěšky bychom to nedali. Mladí mi dali těch domluvených 15 Eu a jdu platit. Řidič byl stručný – počítal -1,2,3,4 osoby  – tak každej 10, celkem 40 Eu. To bylo trochu víc než byl náš předpoklad, ale já jsem nad tím  mávnul rukou, když jsem si představil tu cestu po silnici a Janě jsem řekl, že to všem  zasponzoruji, že mám dovolenou, kterou si užívám, a zaplatil. Na vrchol vedli schody a byl to nejen Václavák, ale i ulička na Karlštejn, za všechno musel člověk platit (i za WC, jinak jinde bylo všude zatím zdarma). Vylezli jsme na vrchol, udělali nějaké foto a pak jsme se rozdělili – Jana chtěla dobít Pico Ruivo, já po zkušenostech věděl, že na to nemám a plánoval si spokojeně jít svým tempem a fotit. Dohodli jsme se na srazu v 16,00 a šli každý za svým cílem Trasa byla opravdu Václavák, najížděli autobusy s turisty – většina se jen vyfotila na vrcholu, ale část šla dál směrem na Ruivo. Já se pomalu spokojeně belhal a fotil. Cesta se ale postupně změnila v hororový sestup po schodech. Desítky, ba stovky schodů. To nejhorší, co  mě mohlo potkat, sestup mi moc s mojí nohou nešel. Hrdinně jsem se belhal a bylo mi jasné, že toho moc nedám. Potkal jsem vracející se skupinu Čechů, kteří také nadšeně vyběhli, ale zjistili, že na to jako já nemají a vraceli se. Já jsem je ujistil, že se také asi za chvíli vrátím. Našel jsem si malý plácek v zatáčce mezi janovci, kde jsem si mohl sednout a dal si oběd. Po obědě se mi už opravdu dál jít nechtělo a tak jsem se otočil a vracel se. Stoupání po schodech bylo o něco lehčí než sestup, ale dost jsem to tahal rukama. A sluníčko pěkně peklo. Od moře stoupala oblaka, byly to docela zajímavé pohledy. Výstup jsem přerušoval stálým shazováním batohu a focením další květiny. Trochu mne vylepšoval náladu na pomalu se přibližující vrchol, ale stejně to bylo moc schodů… Konečně vrchol a sestup do hospody, kde byl stín a kde jsem se rozhodl na Janu počkat a pozorovat parkoviště. Dal jsem si dvojku červeného (za pouhých 1,8 Eu) a kochal se pohledem na mraky, které byly všude pode mnou. Nesmírně emotivní zážitek. Mnohem méně emotivní byl pohled na parkoviště, kde parkovala jen osobní auta. Žádné taxi. Během hodiny nic nepřijelo. Nakonec přišla i Jana, vrchol dosáhla, ale říkala, že to byla nejnáročnější túra, co zažila, nakonec to také už tahala jen rukama. Protože to nevypadalo, že přijede nečekaně nějaké taxi, tak jsem navrhll, že půjdeme na stopa, protože přeci jen odjížděla občas auta s jen dvojicí. Našli jsme si vhodné místo před zatáčkou, kde mohl řidič zastavit. Jana byla trochu nervozní, že nám nikdo nezastaví a že se nechce doprošovat. Tak jsem ji vysvětlil, že pokud bude řidič chtít zastavit, tak zastaví a vezme nás, a když nebude chtít, tak prostě pojede dál. A začal jsem mávat. Kolem neprojíždělo moc aut… ale kupodivu jedna dvojka brzy zastavila a vzala nás do Poisa. Zde jsme šli na zastávku autobusu, ale protože jel až za hodinu, tak jsem rozhodl, že zkusíme dál stopa. Jana se už nebránila a kupodivu za chvíli nás vzali nějací Rakušani až do Funchalu. Takže jsme vystoupili kousek od nábřeží, poděkovali a šli spokojeně do našeho penzionu. Já se zašel najíst do Pinga, stavil se na moji oblíbenou dvojku v hospodě na rohu a  pak už jen zasloužený spánek.

Úterý 21.5.

Dnes nás čekala poslední túra – prý nejzelenější leváda  Caldeirão do Verde . Jedeme v 8,20 linkou 65 (má zastávku u lanovky na nábřeží – je to jiná společnost – červenošedé autobusy) do Santany (4,70Eu) – dost dlouhá jízda, řidič sloužil i jako poslíček – vezl např. čerstvé pečivo z Funchalu do restaurace cestou. V Santaně vystupujeme a jdeme hned ke dvěma taxikům stojícím opodál. Za 9 Eu nás bere na parkoviště u levády. Domlouváme s ním, že pro nás přijede zase odpoledne, abychom stihli autobus do Funchalu. Parkoviště je oproti popisům na netu i v průvodci nové a velké, ne jen pro pár aut. A také se zde vzhledem k zájmu platí (zase i WC). Lidí je tu mračno, leváda je velmi přitažlivá. Vzhledem k mému hladu si dáváme s Janou v baru kafe (2,5 Eu) a já i pudinkový koláč (3,5 Eu – ale mám hlad a jsem přeci na dovolené J). Jana vyráží na levádu svým hbitým tempem a domlouváme se jen na srazu kvůli taxíku. Já se spokojeně belhám a fotím si. Jen občas se pletu zájezdovým německým výpravám do cesty a komplikuji práci průvodcům, kteří se snaží mít své stádečko pohromadě, a já jim koncepci skupiny občas rozbíjím, tak se mne snaží zadržet, což chápu jakožto bývalý kolega průvodce zájezdů. Leváda je krásná, zelená a zarostlá. Hodně zarostlá, ale cesta upravená. Na závěr jsou tunely, baterka je nutnost. Za tunely naštěstí mizí i masovost a já mám šanci na hygienickou zastávku (ten plácek od pohledu za stejným účelem využívali i mnozí ostatní turisté). Pomalu se vracím zpět, od moře stoupá mlha a čím víc se blížím k parkovišti, tak začíná být větší zima a mrholit. Je mi jasné, proč je to ta nejzelenější leváda – ráno sluníčko, ale odpoledne jen mraky, mlha až mrholení. Hledám místo, kde budu čekat a kde bude trochu tepla. Masové zájezdy prchají (dají si maximálně kafe a honem do autobusu a do hotelu). Trochu jim závidím, toulám se po okolí, protože v sedě bych zmrznul (a vzpomínám na mikinu, co jsme nechal ve Funchalu s vidinou klasického vedra a slunečného počasí).  Jana konečně přichází a je také chudák také poněkud prochladlá a protože musíme čekat ještě hodinku na taxi, tak kapku nervozní. Já přicházím ale s geniálním nápadem, že se schováme v baru, kde mají obsluhující děvčata zapnutý teplomet. Jana se  ale bojí, že nás vyhodí, což řeším svojí pragmatičností a objednám si dvojku (3 Eu) a tak jsme konzumující hosté, sedíme na špalcích aspoň v trochu relativním teple. Když se blíží hodina našeho odjezdu, tak vyrážíme na parkoviště a hledáme naše taxi. Má číslo 313, jak jsem si zapamatoval. Ale taxi nikde. Nikde 313. Že by smolné prokleté číslo? Naštěstí po chvíli nervozity se nás taxikář z 320 zeptá, jestli nemáme objednané taxi, že on jede jako náhrada za kolegu, co nemohl jet. Tak vše nakonec dobře dopadne, zaplatíme 10 Eu a taxikář nás vyloží na zastávce, kde už čekají školáci. Ale autobus nejede a nejede. Má zpoždění, ale konečně je tady a my jedeme domů do Funchalu. A pak už jen večeře v Pingu (jde i Jana vzhledem k pozdnímu návratu), hygiena a spánek.

Středa 22.5.

Dnes odlétáme domů, ráno balíme, necháváme si batohy na recepci, kde nám je slíbili pohlídat a jdeme se rozloučit s Madeirou. Já ráno vyrážím do protější tržnice, kde vidím kavárnu – klasické preso a něco k tomu. Volám Janě, že se tam sejdeme a zatím zkoumám tržnici – velká rybárna, květiny, ovoce a koření…. A moře dalších očumujích turistů, zájezdy je sem vodí na prohlídku. Jana brzy přijde a dá si také kafe. Pak procházíme rybárnu a fotíme. A pak kytky, ovoce…. Na závěr si jdeme sednout na pobřeží do vyhlídky v baru a loučíme se s oceánem. Řeším to opět pragmaticky coby konzumující host, servírka se na mne usmívá a tak ji nechám větší spropitné. Na oběd jdeme opět do Pinga, dáváme si lasaně, zeleninu a další drobnosti. Já chci ochutnat místní červené víno, ale oproti jídlu je to zklamání, je teplé a sladké, tak ho nechávám nedopité. Jdeme si pro batohy a pak na stanici, kde jezdí letištní autobus (za 5 eu),. Sedíme na schodech, když přijde taxikář, že nás vezme za 6 Eu na letiště. To odmítáme. Za chvíli přijde znovu, a že nás tedy vezme za 5 Eu. Protože je to stejná cena jako za bus a pohodlnější, tak souhlasíme. Jedeme pohodlně a rychle a na letišti už opět klasický postup. Odbavení, tentokrát jako standardní neprojde ani Janin batoh a tak musíme k přepážce nestandardních zavazadel. A pak již osobní prohlídka, musíme si sundat i pohory a dát je na prohlídku a tak jdeme bosi. Boty sundávají i většině ostatních turistů. A další přepážka a konečně jsme v bezcelní zóně. Upozornění – opět je zde automat, ve kterém si můžete koupit půlitr vody za 1 Eu. Pak již čekáme na přílet našeho spoje, já si dávám kafe, abych neusnul (cena nevím jaká byla, ale v celku rozumná). Fotíme přistávající letadla a konečně přilétá naše. Nastupujeme, sedíme zrovna na křídle, je zajímavé vidět, jak těsně je křídlo při vzletu u skály, ale piloti prostě umí. A už jen podřimování a konečně v Praze, kde je samozřejmě zima a prší. A honem na autobus a domů.

A na závěr celkové hodnocení – Madeira je nádherná, my měli kliku i na prfektní počasí. Náklady - ubytování vyšlo na cca 385 Eu za oba, tj. 192,50 na osobu při kurzu 25,50 = 4.909,- Kč, letenka 8.658,-, pak už je náklady na dopravu (kolem 100 Eu na osobu - taxi mohu jen doporučit) a jídlo (já asi kolem 200 Eu -  užíval jsem si a každý den jsem měl teplé jídlo v hospodě). Výlety byly pro mne vzhledem k mé snížené pohyblivosti náročné, ale moc jsem si je užíval díky fotografování (což byl i můj cíl), ale i díky skvělému jídlu a vínu. A samozřejmě díky perfektní partnerce.