Z Vůdcova deníku XXXXIII - Voňavá Madeira IV.
Úterý 14.5.
Dnes odjíždíme z Porto Moniz a vracíme se do Funchalu. Zastávka autobusu je kousek před tunelem. Autobus přijíždí s malým zpožděním, platíme 6 Eu a už frčíme po známé trase. V Sao Vincente je delší zastávka a autobus se naplňuje. Pomalu stoupáme na sedlo Ecumeda a já jaksi usínám a budím se, až když už zase sjíždíme na ribeiru Bravu. Zastávka u kavárny a pak již pokračujeme do Funchalu. Zde přesedáme na autobus do Machica (linka 113, 3,40 Eu – zastávka na ulici naproti Pingo Doce). Vystupujeme v Machicu na stanici a přemýšlíme, kde jsme. Zastavuje taxikář, zda někam nechceme jet, ale odmítáme ho. Hledáme na spojích, jak se dostat zítra do Porto da Cruz, ale je to nějak zmatené. A nejsme jediní, přijde nějaký kolega cizinec a je na tom stejně. Nakonec , protože nám mají předat klíče od apartmánu, raději vyrážíme na naší ubytovací adresu. Je to samozřejmě klasicky do kopce. Moc do kopce. A moc vedro. Cestou nás míjí auto a Jana se domnívá, že jsou to naši hostitelé. A měla pravdu. Vystupují nad námi (samozřejmě v kopci) a čekají. Ukazují nám náš apartmán, předávají klíče a protože musí jet k lékaři, takže vše zítra zařídí jejich dcera. Ubytování je perfektní –máme luxusní apartmán Pinquinho za 81 Eu na 3 noci. Ubytováváme se, jedinou chybičkou místa je, že supermarket kousek od nás je v rekonstrukci. Jana vyráží do města na průzkum (zajímá ji letiště), já studuji náš zítřejší výlet a po Janině návratu jdeme spát. Noc je krásně tichá…
Středa 15.5.
Ráno vyrážíme na naši včerejší autobusovou zastávku a po příjezdu busu chceme lístek do Porto Cruz. Zaplatíme 1, 95 Eu a za chvíli bus zastaví na hlavním autobusovém nádraží a řidič nám ukáže linku, která jede do Porto da Cruz. Náš koupený lístek v něm platí. Odjíždíme v 9,00 a za hodinu jsme v Portu. Trochu otřeseni kaskadérností místních řidičů, když vidíme, jaké sešupy a zatáčky projíždějí. V Portu vystupujeme u kostela (vidím i náš další hotel), ale sestupujeme k moři, kde začíná náš další výlet po útesech až do Machika. Cesta jde podle průvodce (stálé stoupání), ale občas bloudíme v uličkách a pěšinkách na předměstí a hledáme směr podle Janina mobilu. Konečně jsme u lanovky, kde začíná stezka na Boca da Risco. Stezka vede po útesech s krásnými výhledy, potkáváme i skupinu turistů vedených místním vůdcem. Trochu mám problémy s překonávání skalních nerovností na cestě a jsem rád, že jdeme v protisměru, sestup bych moc neocenil. A trochu nervózně očekávám, kdy se objeví podle průvodce hrůzostrašný úsek extrémní stezky s jen občasným jištěním a děsivými pohledy dolů. Stezka vede zatím pohodlně ve skále, perfektně zajištěná, já si nadšeně fotím místní endemity rostlin. Nakonec po hodině se dohodneme, když už jsem na stezce v lese, že to, čím jsme prošli, byl asi ten děsivý úsek. Nevím, proč tak v průvodci straší… Stále stoupáme (mírně), až jsme už v našem cíli – Boca da Risco. Svačíme a začínáme sestupovat (popis odpovídá přesně průvodci včetně detailů, ale mně chybí slavná, často fotografovaná vstupní brána). Docházíme k začátku stezky a sestupujeme dále uličkami Machica až k našemu ubytování – přišli jsme v 16,30. Oslavu cesty řešíme večeří v bufetu Hungry Bird, který mne zaujal cestou předchozího dne svojí nabídkou. Ač jsem tomu nerozuměl, co nabízejí, tak jsem pochopil, že jídlo je za 5 Eu. A bylo to skvělé – za 5 Eu kuřecí řízek s rýží, vařenými hrachovými lusky a salátem a dvojka červeného za 1,2 Eu. Vloudila se jen malá chybička, protože po návratu domů jsem zjistil, že jsem v hospodě zapomněl brýle, takže jsem se musel vrátit zpět. Ale brýle tam byly a tak vše dopadlo ok.
Čtvrtek 16.5.
Dnes je naším cílem poloostrov Sao Lourenzo. Ráno odcházíme na hlavní autobusové nádraží a jedeme linkou 113 (společnost SAM) na konečnou na poloostrově. Na konečné začíná naučná stezka. Turistů zde není málo podle zaparkovaných aut. Poloostrov je úplný opak zelené Madeiry – vyprahlý, suchý, šíleně větrný. Eroze tu vytváří zajímavé útvary, rostou tu úplně jiné druhy rostlin. Skoro je možné hovořit o poušti, nikde žádná voda. Doporučuji si vzít více vody, i když na konci poloostrova je něco jako oáza s barem (no, trochu za pouštní ceny). Výlet to byl perfektní, i když při návratu jsem měl dojem, že pokud by vítr zesílil, tak mne sfoukne do moře. Jana dosáhla i vrchol Pico do Furado, ale řekla mi, že je dobře, že jsem tam nešel, protože bych to nezvládl kvůli náročnému terénu. Já byl ale spokojený se svým návratem, kdy jsem si fotil a snažil se ve větrných úsecích přežít J. Na konečné jsme se sešli, dyli menší svačinu a čekali na bus do Machica (jezdí každou hodinu v čase 10 – 16). Ceístou nazpět se Jana rozhodla (měla pořád nevyčerpatelnou energii), že vystoupí v nejbližší vesnici Quinto do Lorde, aby si ji prohlédla. Já jel dál. Jak mi pak večer řekla, bylo to poněkud zvláštní, neboť to byla čtvrť snad milionářů – luxusní vily, pouze soukromý pozemek, zákaz vstupu…. Cestou se mi podařilo usnout, takže jsem najednou nevěděl, kde jaksi jedu. Ale pak jsem poznal některé budovy a už jsme byli n autobusáku. Zašel jsem si do obchoďáku Continente (hned za nádražím) doplnit zásoby. A pak už jen vzhůru k Hladovýmu ptáku. Energetickou ztrátu dne jsem doplnil zase řízkem (tentokrát vepřovým), rýží a zeleninou a mojí oblíbenou dvojkou. A pak již s plným žaludkem ploužení se domů (samozřejmě do kopce, na to nezapomeňte), hygiena, zabalení na zítřejší odjezd, po Janině návratu trochu jejích vzpomínek na exkluzivní čtvrť a dobrou noc.
Pátek 17.5.
Ráno podle pokynů dcery hostitelů zamykáme apartmán, klíč necháváme v zámku a jdeme na nedalekou zastávku busu, který přijíždí a my jako zkušení Madeiřani jen zamáváme a nastupujeme a již opět frčíme do Porto da Cruz. Tentokrát již v poklidu a bez nervozity, neboť věříme místním řidičům autobusů. U kostela vystupujeme a jdeme do našeho hotelu Costa Linda, kde máme pokoj se snídaní na 2 noci za 108 Eu. Bohužel náš pokoj má jen manželskou postel. Jistě, z hlediska romantiky je to ideální, ale my se především potřebujeme vyspat a ne tahat se o společnou pokrývku. Polštářů a prostěradel je sice dost, ale deka jen jedna a já tedy uvažuji, jakožto tvrdý otužilý chlap, že deku nechám Janě (je trochu zmrzlinka) a budu spát pod prostěradlem. Ale po pečlivém průzkumu objevíme ve skříni náhradní deku a vše je vyřešeno. Rozebereme postel – Jana jako dáma dostane matraci a já spím na roštu (pro mne bezva pohodlné spaní). Takže noc je vyřešena a vyrážíme na průzkum nedalekého poloostrůvku a městečka. A procházka byla fantastická – kytky, geologické útvary, místní minipláž (zcela opuštěná a vzhledem k vlnám a přesouvajícímu se kamení spíš mlýnek na maso). Na konci procházky objevujeme výrobnu rumu. Prohlídka je zdarma, takže celou halu prolejzáme, fotíme…a na konci je ještě v koštovně zdarma ochutnávka – nemá to chybu. U místního prodejce kupuji bolo di caco (chleba s česnekovým máslem), mlsáme a jdeme zpět do hotelu (cestou si dám preso za 1 eu. Jana se rozhodne vyšplhat na místní kopec a já jdu klasicky studovat místní dobroty do nedaleké restaurace, která mne zaujala malovaným jídelním lístkem. Dal jsem si tuňáka na zelenině s hranolky (8,5 Eu) a dvě dvojky červeného (2 Eu), fotil jsem vlny a bylo to skvělé.
Sobota 18.5
Protože je sobota a žádný autobus nám nejede, tak si objednáváme taxi a jedeme na levádu Furado a Balcoes (taxi 20 Eu, ale je to fakt daleko). Vystupujeme v Ribeiro Frio a jdeme na Veredu Balcoes. Protože je časně, tak tu ještě nejsou žádní turisté a my jdeme na slavnou vyhlídku. Na vyhlídce je jen několik turistů, takže v klidu fotíme, já krmím pěnkavy. Pak se vracíme a cestou již začínáme potkávat davy. Jdeme na levádu Furado do Portely. Protože je to poněkud delší, tak sem již masy nechodí. Leváda byla pohodová, jen závěr do Portely byl již jen po kamenité pěšině. V Portele byla sice krásná nabídka místních květin a plodů, ale žádný spoj do dole ležícího Porta da Cruz. Protože opravdu nic nejelo a bylo už 16,00, tak jsme zvolili klasickou metodu - v baru jsme si dali pivo 2 Eu,víno 2,5 Eu a nechali si zavolat taxi. Stál nás 12 eu a vyplatilo se to. Když jsme dojeli do hotelu, tak jsme zjistili, že nám nejen postel perfektně ustlali (ráno jsme ji samozřejmě opět složili do původní podoby a lehce ustlali), ale Janě i perfektně složili pod polštář noční oblečení (no, mně tedy ne). A šli jsme na večeři do mé restaurace Piscina – Jana si dala mnou doporučeného tuňáka a já klasicky espadu.
Neděle 19,5.
Snídaně v hotelu byla opět skvělá (housky, med, marmeláda, máslo, jogurt, káva nebo čaj a dle výběru ještě jedno z jídel – já si dal slaninu s vejci a klobásky). A pak již jsme šli na autobus do Funchalu (v 9,20 za 4 Eu). Vystoupili jsme opět u Pingo Doce a šli se ubytovat do našeho penziónu Holiday (3 noce za 60 Eu). Tentokrát jsme bydleli v III. patře s balkónem. A noc tak vysoko již byla poklidná. Po ubytování jsme každý vyrazili dle svých plánů na prohlídku Funchalu. Já šel po pěší zóně, kde byla jakási oslava – tancovalo se, nabídka květin a ovoce a krásná místní děvčata symbolizující květiny. Došel jsem podle plánu do Městské zahrada (Jardin Municipal), kde měly být vysázené orchideje. Ale nebyly. Tak jsem sešel do přístavu a fotil si lodě. Po návratu jsem si šel koupit něco do Pinga, abych se najedl a objevil konečně tu restauraci s jídlem na váhu (je součástí prodejny). Tak jsem provedl průzkum bojem a nacpal se za pár éček. Cestou jsem si dal v baru na rohu dvojku vínka. Naprostá spokojenost s náplní dne. Večer jsem o tom referoval Janě a vřele doporučil