Z Vůdcova deníku XXXXII - Voňavá Madeira III.
Neděle 12.5.
Ráno jsme si dali v baru perfektní preso (já k němu coby hladovec koláč) a čekali na taxi. Přijel přesně a tak jsme vyjeli na naši první levadu da Ribeira da Janela. Jeli jsme sice jen 15 minut, ale bylo to pořád do kopce – představa , že bychom to měli jít pěšky, byla hororová. Zastavili jsme u začátku levády, zaplatili taxi (11,40 Eu) a dostali od řidiče vizitku, kdybychom potřebovali pro návrat, stačí říci v baru, ať ho zavolají (perfektní barová služba, kterou jsme často využili- vzhledem k šíleným stoupajícím silnicím všem výletníkům bez auta doporučuji taxi – vyplatí se). A pak již jen první ohromující dojmy z květin (kvetoucí kalokvěty), blahovičníků…, průchod tunely, první vodopád…. Možná, protože to byla naše první leváda, tak jsme se na závěr akce shodli, že byla nejkrásnější. U vodárny jsme dali svačinu a seznámili se s místními somrujícími pěnkavami. A pak dál, další tunel…. Ušli jsme celkem tam a zpět 18 km. Poněkud unavení (hlavně já) jsme se vrátili na začátek levády a šli do baru. Nechat si zavolat taxi (představa, že se po asfaltce budeme plazit ve vedru dolů do hotelu, děsila nás oba). Náš taxikář přijel za chvíli a už jsme frčeli do hotelu. Domluvili jsme se, že zítra pro nás opět přijede a pak už jen večeře. Pivo za 1,2 eu, omeleta v housce (skvělá) za 2,60.
Pondělí 13.5.
Dnes jsme si naplánovali levadu dos Cedros. Jsou zde chráněné vavřínové lesy. Ráno klasika – preso (cca 1,20 eu ?), taxi –bylo to daleko, stál 24,50, ale mohu jen doporučit, jinak se tam nedostanete. Začátek – informační naučná tabule a pak již jen stromové vřesovce a sestup po schodech k levádě. Měl jsem dojem, že na mne vyskočí někde čarodějnice vzhledem k průchodu ztemnělým lesem plným pokroucených stromů a kapradin. Konečně jsme sestoupali k začátku levády a pak již jen cesta po jejím toku. Občas byla cesta bahnitá, ale okolní porost (našli jsme i ten slavný vavřín – Jana dokonale určila po rozemnutí listů – mně se víc líbí v guláši jako bobkový list) a po mnoha hodinách jsme byli na konci běžné turistické trasy u silnice, kam jezdili ostatní s auty a pak šli na procházku po levádě. Jenže nás čekala již v průvodci nepopsaná sestupová cesta do vesnice. Leváda si vesele zurčela a já nevesele nadával, protože schody, schody a zase schody…. Nakonec zmizela i značka, přes cestu byl plot a tak jsme směr odhadli s pomocí gps. Skončili jsme u ?vodárny? na nádherném paloučku, kde kvetly strelicie a byl zde betonový přístřešek s vodou, možností rozdělat oheň a se splachovací toaletou. Neuvěřitelné místo na bivak. Pomocí gps jsme si vybrali cestu a konečně vyšli na silnici nad vesnicí Ribeira da Janela. Všude klasicky plno květin, které jsem neznal (kromě kal, amerylis…), místní je pěstovali na záhonech, ale i zdivočele. Došli jsme na vyhlídku s palmami a kochali se výhledem na moře pod námi a přemýšleli, že musíme najít bar a zavolat si našeho taxikáře. Bylo hrozné vedro a ten několikasetmetrový sestup (rozdíl nadmořských výšek) byl děsivý. Tak mne napadlo vzhledem k okolním turistům, že by se Jana mohla zeptat, zda by nás někdo nevzal autem (byli tam i jen dvojice) do Porto Moniz. A vyšlo to, hodní Angličané našeho věku jeli do Porta podívat se na naši včerejší levádu a vzali nás. Takže jsme za chvíli byli v Portu (nadšeni, že jsme nemuseli v tom vedru sestupovat hodinku či dvě) a šli do hotelu. V baru bylo napsáno na tabuli (zdejší jídelní lístek) čerstvá ulovená grilovaná espada s bramborem za 6 Eu. Takže jsme dnešní výlet oslavili skvělou espadou (nejlepší, kterou jsem na Madeiře jedl) a vínem (dvojka perfektního za 2 Eu).