Z Vůdcova deníku XXXXI - Voňavá Madeira II.
Sobota 11.5.
Ráno odjíždíme s firmou Rodoeste linkou 139 (stanice je u obchoďáku Pingo Doce) v 9,00 (v Portu máme být v 12,05 – reálně v 12,20, ale přejížděli jsme celý ostrov, takže je to minimální zpoždění), cena 6 EU (busy jsou na Madeiře pásmové, takže nejvyšší pásmo, ale na tu vzdálenost velmi levné). První zastávka byla na známé vyhlídce Cabo Girao v Ribeira Brava, řidič nám dává 15 minut. Vyhlídka je obležená turisty, hromada zájezdových autobusů. Všude kolem nabídky suvenýrů. Na samotné vyhlídce (prosklená podlaha, ale ani u mne to nebudí nepříjemné pocity, ač nemám rád umělé stavby – kraj skály v přírodě mi nedělá nic, na minaretu mi ale moc dobře nebylo). Takže pár fotek, osobně nechápu, proč je ten útes tak „fantastický“, sice výhled na moře hezký, ale pohled dolů nic moc atraktivního. Mně se tam líbí krásné agáve. A lidí je tam děsně. No jo, každý musí mít fotku, aby ji ukazoval svým známým, takže kdo nebyl na útesu Cabo Girao, nebyl na Madeiře J. Čas letí a tak pospícháme zpátky, aby nám linka neujela (máme v busu batohy J). Jana zahlédla na zdi ještěrku, což jí závidím, já typicky neviděl nic (netušil jsem, že ještěrek budou mraky…). A jedem dál, silnice jsou adrenalinové, obdivuji řidiče, jaké zatáčky a klesání projíždí (ano, první dojem, protože jsem netušil, že takhle vypadají silnice všude – ale místní řidiči autobusů jsou opravdu frajeři). Další pauza je v Serra D Agua, čekáme tam delší dobu a já mám chuť na kafe, které vidím v kavárně pod námi. Ale nevím, jak dlouho budeme čekat a tak si chutě nechám zajít. A pak už jen stoupáme a stoupáme do sedla Encumeada, má tu být další zastávka, ale protože zde nikdo nevystupuje, tak jedeme dál. Tedy spíš klesáme… Až do Sao Vinente, kde je další (a trochu delší) zastávka. Vybíhám si vyfotit místní kapličku a pak jdu do baru. Ne na frťana, ale na jistou sociální místnost (žádná „asijská“ choroba, ale prostě standardní potřeba). Vzhledem k mé jazykové barieře se přesto kupodivu snadno domluvím a místnost najdu a využiji. Vše stihnu a vracím se zpět do busu, kupodivu bych stihl kupodivu ještě i nějakou konzumaci, pauza je delší, než jsem čekal, ale není nutné riskovat. A již jedem do Porto Moniz. Ve městě vystupujeme na promenádě a snažíme se najít podle mapy ubytování. Ale mapa i s lokalizací naší polohy nám ukazuje hotel jaksi na molu, kde nic není. Tak se snažíme procházet okolí, zda hotel nenajdeme. Na promenádě si dáme studený oběd a pak se jdeme zeptat do hotelu (ne našeho), kde je náš hotel. Tedy ptá se Jana, já dělám jen mračícího bodyguarda. Recepční nám vysvětlí, že náš hotel je jen kus nad námi, takže ho za chvíli zmordováni sluncem a těžkými batohy najdeme. Bydlíme v Alojamento Localoj Atlantico, dvoulůžák na tři noci za 105 Eu. Odkládáme batohy, převlékáme se do nejlehčího oblečení a jdeme na průzkum okolí a hlavně slavných lávových bazénků. A pak už jen orgie. Tedy ne, co si možná přestavujete pod tím výrazem, ale fotografické. Nádherné útesy, vlny….. Další a další fota. A já se v rámci svačiny seznamuji. S madeirskou voprsklicí. Tedy s endemickou ještěrkou Teira dugesii. Dal jsem si svačinu a koukám, že najednou je kolem mne hromada ještěrek. A žrali drobečky chleba. Tak jsem jim zkusil dát olizovat Veselou krávu. Moc jim chutnala, lezly všude, po mně, po batozích… Takže jsem udělal přes 100 fotek – zkrátka teraristický nadšenec. Dalším cílem byla prohlídka slavných lávových bazénků – je to sice hezké, ale trochu podvod, protože vznikly ohraničením útesů betonovými hrázemi a vodu do nich napouští čerpadly z moře. Ale turisté jsou nadšení a přiznám, že i mně se líbily –hlavně fantasticky čistá voda. Pár exhibicionistů se tam koupalo a opalovalo, ač kolem procházely po betonových cestičkách davy. Dalším cílem byl průzkum městečka, vyrazili jsme si prohlédnout místní kostel, obchůdek, co byl vedle (drobný nákup, já si koupil bagetu na zítra a protože jsme byli varováni, že v Portu se nedá sehnat nic k jídlu kromě konzerv fazolí s párkem a restaurace jsou drahé, tak pečlivý průzkum – to byla pravda, opravdu tam nic moc neměli a vypadalo to na tři dny o studeném jídle, naštěstí to dopadlo úplně jinak J. Pak jsme se šli podívat na ty druhé (placené) bazénky a vraceli se do hotelu. Cestou jsme narazili na další fantastické útesy díky skrytým schodům na pobřeží, byly zde nádherné erozní brány. Souběžně kolem nás probíhali po hlavní ulici běžci (nějaký místní závod) a já si všímal restaurací, které nabízely jídlo (a cenově to nebyla hrůza) a tak jsem věděl, že o hladu a bez teplého jídla nebudu. Když jsme došli do hotelu, byl čas povečeřet a mne zaujala nabídka na ceduli, kde měli omelety, hamburgery za velice příjemné ceny (do 4 éček). Tak jsem ukecal Janu, aby si se mnou dala večeři (já si dal hamburger, Jana omeletu – byla to žemle s omeletou, ale vypadala moc dobře a prý i chutnala. Jana šla ještě fotit znovu k bazénkům, já si dal dvojku červeného a spokojeně relaxoval a pozoroval život kolem. No spíš ani ne život, ale naprostý klid a pohodu. Po návratu Jana domluvila v baru na zítra ráno taxi na půl devátou na zítřejší levádu (pěšky by to byla vražda, jak jsme druhý den zjistili) a šli jsme spát. Noc byla na rozdíl od Funchalu tichá a klidná.