Z Vůdcova deníku XXXVIII: Vpomínky na Poloniny III.
Vzpomínky na Poloniny III.
Dneska se norci opět strefili. Když jsem šel vařit ranní kávu a vylezl jsem ze stanu, tak bylo krásné modré nebe, věštící parádní počasí po celý den. Takže hned hurá do hor. Vyrazili jsme na Weltlinskou poloninu. Díky GPS zastavujeme ve Weltlině na správném místě s turistickým rozcestím a začíná stoupání. Po chvíli docházíme k pokladně. Na Besčadech se již také platí za vstup. Ale ceny jsou mírné a vybrané vstupné slouží k péči o chodníky. Platíme za čtyřdenní vstup 18 zlotých (jednodenní stojí 6 zlotek). Děti a důchodce to mají za polovinu. Mně se moc líbí polský název pro důchodce – rentiéry. Připadá mi to nějak elegantnější než ten český. Důchodce je dneska starej člověk, žijící většinou z nepříliš velké částky, kterou mu poskytuje za celoživotní práci stát. Kdežto rentiér žije z renty, kterou má z majetku, dobré finanční investice…. (tedy tak to bylo za první republiky, pokud mne mé literární informace nepletou). Tedy někdo s úplně jiným sociálním postavením než dnešní český důchodce (zmiňuji český na rozdíl od důchodců žijících na západ od nás). Ale konec literárně sociálních myšlenek a vzhůru do hor. Cesta vede poněkud bahnitým korytem a pořád nahoru. Jak jsem zjistil, tak na Besčadech použili skvělou myšlenku – v polovině stoupání je postavený altán na odpočinek. Dáte si pauzu, svačinku… moc parádně by se tam bivakovalo, ale bohužel noční pohyb a tedy i pobyt po Besčadech je zakázaný. Cestou luštíme jedno záhadné turistické značení – mimo běžné značky se občas objevuje barevný kruh bíle ohraničený, většinou na méně náročných variantách trasy. Teprve na konci dnešní túry zjistíme, že je to značení pro túru na koních. V rámci stoupání se postupně propracovávám vzhledem ke své pohyblivosti na závěr skupiny. No, tahle situace se opakuje každý den a já si na ni vcelku zvykl, nedá se s tím popravdě nic dělat. Jen na dotaz jedné kamarádky, se kterou jsem na konci přechodu sestupoval na parkoviště: “ Jak to, že jdeš sám, když jsi nám říkal, že máme chodit aspoň po dvojici?“ pravdivě odpovídám: „Víš, svého parťáka (mého syna Honzu) mám vepředu, aby šel s chrty a informoval mne podle nutnosti, co se tam děje. No a všechny ženské mi vzhledem ke své energii a rychlosti samozřejmě utekly. Nebudu je přeci zdržovat.“ Takže jsem byl nucen porušovat svůj vlastní příkaz. Takže nouze Dalibora naučila housti a mne chodit sám. Bylo to ale bezpečné, protože na trase se pohybovaly davy Poláků, a kdyby došlo k nějakému uklouznutí, tak by mi pomohli (lékárnu a obinadlo jsem samozřejmě v batohu měl). No rizikové byly trochu bahnité sestupy, ale tam jsem postupoval velmi opatrně s pečlivým odhadováním každého kroku – samozřejmě o to pomaleji J. A navíc jsem měl mobil. I když jsem netušil, že po pár hodinách mi operátor oznámí, že jsem vyčerpal roomingovou kapacitu dat a víc už ani ťuk. Ale telefonovat se dalo, takže signál i spojení fungovalo (sice jsme byli v Polsku, ale na hřebeni byl ukrajinský operátor s poněkud vyšším tarifem – možná proto mi byl vypnut datový roaming, abych neutratil svému operátorovi moc peněz, které by na mně pak vymáhal. Pravda, po přečtení ukrajinských tarifů jsem pro jistotu okamžitě zamezil jakémukoliv přenosu dat, protože to by mne zruinovalo. Ale zpátky na hřebínek – konečně skončilo stoupání a přede mnou se rýsovala krásná hřebenovka. Kolem bylo borůvčí (bez borůvek L), trsy modře kvetoucího hořce tolitového a občas i jiná bylinka. Nádherné výhledy po okolním moři kopců. Sluníčko, modré nebe. Bohužel i zmíněné davy turistů. Ale bylo to fajn, příjemná pohoda. A i turisté byli pohodoví, všichni mne zdravili. V tomhle jsou Poláci na horách výrazně lepší než my u nás doma. Takže cesta příjemně ubíhala s občasným lenošením (drobná svačinová zastavení), když jsem došel nějaké naše holky. Na konci poloniny je postavena chata, bohužel nemá vodu a tak zde nabízejí jen donesené drobné občerstvení. A samozřejmě díky davům turistů jsou i velké fronty. Po menším posezení ji nakonec opouštíme a začíná dlouhý sestup do údolí na parkoviště v Brzegách Gornych. Obzvláště začátek sestupu je výživný díky rozbahněnému klouzajícímu korytu. Naštěstí je všude dřevěné zábradlí, na kterém občas hrdinně visím. Ale konec dobrý, všechno dobré. Konečně parkoviště, kde na nás čeká Jirka s autobusem. Dost nasranej. Nedivím se. Protože správce parkoviště mu zakázal stát na plošině, kde by mohl dobře vyjet (náš Mercedes je poněkud dlouhý a těžký), ale poslal ho na loučku, odkud byl výjezd dost problémový. Že prý se tam nesmí parkovat. Ale kupodivu místní taxi- mikrobusy tam mohly stát úplně v pohodě. Jo, úplatky fungují asi všude. Mezitím další a další parkující auta ucpaly výjezd a tak nešlo ani zatočit na hlavní cestu. Byli jsme lidově v…. Jirka zkoušel různě najíždět a nespadnout přitom do příkopu. Lojza ho navigoval, ale pořád nám překážela některá auta. Už jsme uvažovali, že to jedno odneseme. Ale díky Jirkově řidičskému umění (jo, je skvělej profík) jsme nakonec přece jen „vyskákali“ na cestu a s rozloučením: „Správce je debil!“ odjeli domů. Tedy do kempu. A večer tradičně do hospody. Dobrou noc.