Klub Cvrček - Praha 5

Vzpomínky na Poloniny II.

Je pondělí, norci na dnešek předpovídali celodenní déšť. A bohužel se podle ťukotu kapek na stan trefili. Takže vymýšlím alternativu místo dnešní první ochutnávky Polonin. A jedeme do Sanoku podívat se na největší skanzen v Polsku. Cesta je to poněkud dlouhá a tak občas v busu podřimuji (no, nejen já J ). Konečně jsme v Sanoku a směřujeme ke skanzenu (asi je skanzen opravdu významný, protože přes škaredé počasí je parkoviště nabité návštěvníky). Náš bus se nemá kam vejít a tak to Jirka otáčí, u vchodu vystupujeme a Jirka odjíždí někam do města zaparkovat. Jsme domluveni, že odpoledne ve stanovenou hodinu pro nás přijede. U vchodu se hned rozdělujeme na dvě části – „kulturní“ se nadšeně vrhá do skanzenu, já a zbytek vytváříme skupinu „kulinární“ a protože je čas oběda, tak hledáme nejbližší restauraci. Protože jsme již jeli podle nápisu kolem jedné, tak naše kroky směřují zpět. A jsme brzy u ní, vzhledem k počasí je prázdná. Vyvěšená tabule s jídelní nabídkou vypadá zajímavě, tak si postupně u okénka objednáváme a jdeme do lodi. Ne, nespletl jsem se. Hospoda sice stojí n břehu, ale snaží se napodobit loď. Tedy bych to spíše vzhledem k podobě nazval jakousi narychlo stavěnou trosečnickou  archou. Různé přístavky, zcela neodborně zavedená elektrifikace (asi to tu podle eurounijní normy nekontrolují, jinak by to museli hned zavřít). Ale neprší sem a těšíme se na oběd. Popíjíme pivo a postupně jsme obslouženi. Ne vše je zcela dokonalé, takže si Bobůrci objednaného pstruha nechají dopéci. Já si dal svůj zamilovaný bigos a byl skvělý. Jako pokaždé. Konzumujeme, povídáme. Vzpomínky na minulé zážitky. A čas letí a už je najednou hodina srazu, takže odcházíme zpět do skanzenu. Zde se setkáváme s navlhlou, ale velmi uspokojenou kulturní skupinou. Užili si skanzen dle svých představ. Nastupujeme do busu a hurá domů. Díky bohatým kulinárním či kulturním zážitkům většina autobusu spokojeně usíná. Tedy jen Jirka coby řidič nemůže. Chudák. A už jsme v kempu a všichni se těší na večeři. Někdo výroby vlastní, polopenzisté na hotelovou. Já s Honzou míříme do nejbližší restaurace zvané Zajazd po Carynou. Dáváme si kančí s opečeným bramborem. Byla to chyba. Že jsme si dali každý vlastní porci. Užrali nás. Já jsem nakonec malou část masa !!! nechal, ač oči i chuť by chtěly, ale nedalo se. Jen Honza, který podle svého názoru měl ještě větší (nekecal, měl) porci než já (podle jeho tvrzení, že se usmíval na číšnice), hrdinně bojoval. A nakonec to zvládl. Totálně vyčerpání (chápej přežráni) jsme se odbelhali do kempu a šli spát. Dobrou noc (literárně, protože je teď časné ráno).                                                                                                 Jarda