Z Vůdcova deníku XXXVI: Vzpomínka na Poloniny I.
Vzpomínka na Poloniny I.
Mé dámy, již jsem pro vás dlouho nenapsal žádné Úlety. Pravda, ty dva roky po mrtvici nebyly zrovna inspirativní a tak ani nebyla žádná chuť tvořit. Sice byly i drobné humorné okamžiky - když v nemocnici na rehabilitaci moji spolupacienti marně přemýšleli (a tiše záviděli), jak je možné, že za takovým dědkem chodí každý den několik ženských a pokaždé jiných. Tak vytvářeli různé teorie samozřejmě vzhledem ke svému mužskému pohlaví jednoznačně motivované, bohužel však zcela mylné. A po návratu domů jsem zjistil, že skutečné peklo mne v budoucnu teprve čeká. Co se stalo, to ví jen pár lidí a já jim moc děkuji za pomoc, kterou mi v té době poskytli. Ale je to jen moje soukromá věc a popravdě nikomu jinému do toho nic není. A tak se raději vrátím k době duhovější, k letošnímu létu. Sraz tradičně večer, nakládáme a už jedeme. Na Vysočině přibíráme Majku s Lojzou a hurá do Polska. Ráno se probíráme ve Wielicze, kousek od solných dolů je bezva otevřené parkoviště a tak kafe a já jdu na průzkum. K dolům je to kousek, cestou vidím i nějaká občerstvovadla, toalety jsou otevřené a tak zpátky, abych podal informace. My, co chceme jít na prohlídku a máme potvrzení (ne všichni zvládli nákup po internetu v polštině), jdeme vyměnit vouchery za reálné vstupenky. A tu se již objevuje typická polská přeorganizovanost - vyměnit vouchery není možné v pokladnách, ale je nutno najít příslušnou budku venku (samozřejmě existují k ní směrovky, ale pouze od jiného vchodu než jsme přišli). A navíc zjišťuji, že vstup ani s malým batůžkem není povolen a tak hledáme úschovnu. Je zadarmo, ale samozřejmě na kopci. Konečně je vše, jak se domnívám, v pořádku a tak fasujeme sluchátka a jdeme do pořadí ke vstupu do podzemí podle naší časové rezervace. Dozorčí vpouští klienty, ale před naší skupinou to zarazí a konec. Když se ptám proč, že máme tento čas rezervovaný, tak mi vysvětlí, že to není rezervace času na vstup, ale jen čas, od kterého nás mohou pustit dovnitř podle kapacity návštěvnosti, takže musíme čekat na další termín. Moc to nechápu, když předem prodávají pouze 35 vstupenek (maximální velikost skupiny) a časy jsou vymezeny v intervalech prohlídek, ale prostě tak to funguje (tedy spíše nefunguje). Konečně nás vpouští a sestupujeme. A sestupujeme. Občas se zastavujeme, protože jsme došli předchozí skupinu. Šíleně schodů a to mi nedělá moc dobře. Konečně jsme na dně. Reálně a já skoro i psychicky. Náš průvodce nás provádí a polsky referuje o zajímavostech (dá se tomu docela dobře rozumět). Občas něco fotím a zjišťuji, že můj lehce zastaralý foťák je k ničemu a tak používám mobil (má skvělou optickou světelnost – inu za 10 let technika pokročila mílovými kroky). Prohlídka trvá pře dvě hodiny, ale pro potřebné jsou v podzemí zařízeny nejen občerstvovny, ale především toalety. Využívám toho. Kdo by si nechal ujít zážitek močení desítky metrů v podzemí. Zahrnul jsem to do zážitků této kategorie (pár jich netradičních mám – zážitek z kadibudky na vrcholu Marmolády, fantastický dojem z večerního výhledu do údolí z prosklené stěny v takovémto zařízení v Alpách dva tisíce metrů nad mořem či gravitační moment při realizaci téhož ve volné přírodě nad tisícimetrovou stěnou ve Španělsku – já skončil a začátek ještě nedopadl (teoreticky, tak dobře jako sokol nevidím). Konečně prohlídka je prohlídka u konce a šli jsme k výtahu. No nešli, skoro utíkali a podle mého nejmíň kilometr. Hrůza. Výtah. A vystupujeme někde úplně jinde, než jsme vstoupili. Naštěstí náš průvodce prchá pro další skupinu a tak ho sledujeme. Do té doby než se nám ztratí. Rozdal jsem všem mapky Wieliczky, tak si myslím, že stačí najít jméno ulice a jsme všichni orientováni a nemůžeme zabloudit . Chyba. Zazvoní mi telefon a ženský hlas se ptá, kdeže jsou a kam mají jít. Reaguji, že stačí si najít místo podle názvu ulic na mapce a jsou okej. Odpověď mne vyvádí z omylu, že prý si mapky nechaly (ony) v autobusu (takže k čemu jsem je ráno rozdával ?). Začíná delší konverzace . Ale nakonec vše vyřešeno. S Honzou se vracíme k místu vstupu, fasujeme batohy z úschovny, obědváme z vlastních zásob. Začíná poprchávat a tak zalézáme na lavičku pod strom. Syn výtvarně tvoří a já přemýšlím jako děda Lebeda. Čas pomalu utíká a já už mám zase hlad. Na karbanátky chuť nemám a tak Honzovi navrhuji, že se půjdeme mrknout do hospody, kterou jsem viděl ráno. Když jdeme kolem budovy vchodu do dolů, vidíme šílený nárůst front. Děsné, ale nás se to naštěstí již netýká. Docházíme do restaurace a jdeme dovnitř. Je to jakási samoobsluha s výdejem na objednání. A nejsme tam sami, sedí zde již jedna část zájezdu – později je nazvu kulinární. Přisedáme si, čekáme na vyvolání našich jídel a konverzujeme. A jídlo je hotové, spokojeně se cpeme, pijeme pivo… a konverzujeme dál. Tento způsob trávení času je příjemný a později se stává velice oblíbeným. Čas plyne a tak se odebíráme k autobusu. Do stanoveného času sice chybí ještě hodina, ale Jirka se relativně vyspal a povolil vstup. Naštěstí. Protože začíná lejt. A lije a lije. Zážitků a poznání milovníci (nazývám je později kulturní část) přicházejí pod deštníky a v pláštěnkách. Jsme komplet, je čas a tak odjíždíme do Ustrzyků. Přestává sice pršet, ale cesta je dlouhá…. Dochází nám povolený čas jízdy (bezpečnostní směrnice Evropské unie) a před námi se vleče čtyřicítkou jakési pomalé vozidlo a blokuje nám silnici. Konečně ho Jirka může předjet a honem rychle do kempu. V kempu je to již v pohodě, na recepci vše domlouváme, platíme… Jirka zatím tráví povinnou odpočinkovou pauzu. Než může hýbnout autobusem a přejet na druhé parkoviště o 50 metrů vedle. Jo, eurounijní normy… Stavíme s Honzou stan (máme pro sebe celou louku) a jdeme spát. Dobru noc.
Jarda