Klub Cvrček - Praha 5

Z Vůdcova deníku XXXV: Můj nejtěžší den

Venku je jaro, svítí sluníčko a já jsem včera splnil další kousek svého tréninkového plánu, vystoupil  jsem svůj první vrchol…. a tak se mohu vrátit k poněkud  tragickému ránu a zodpovědět vám otázky, na které jste se mne ptali při vašich návštěvách v nemocnici…

Bylo časné ráno 15.listopadu, normálně jsem vstal a zapnul počítač, včera  jsem zrušil autovýlet, protože lilo a naše cíle by nebyly moc v terénu dostupné. Počítač svítí jako normálně, ale něco je však divné. Měřím si glykemii, hodnoty mám normální, od cukrovky to není. Nějak mi nefunguje správně levá ruka. Tak si radši jdu na chvíli odpočinout na pohovku. No, nejdu. Zjišťuji, že mi nefunguje ani levá noha. Nějak pomocí nábytku se na pohovku dostanu a tak čekám. Zda to rozdýchám… Bohužel, nic se nezlepšuje, levá strana je ochrnutá. Mozek naštěstí funguje a tak diagnóza je jasná. Mozková mrtvice. Potřebuji co nejrychleji do nemocnice, rychlost je v tomto okamžiku velmi důležitá. Volám na syna, je však zavřený ve svém pokojíčku a přes halu mne neslyší. „Zkusím se doplazit ke dveřím jako Meresjev“,  bleskne mi hlavou a tak se svalím z pohovky. Bohužel, tahle myšlenka není uskutečnitelná, s ochrnutou levou stranou těla to nejde. Naštěstí mne slyší aspoň Ňufka a ten přiběhne. Nakonec mne zachrání. Sice na povely „běž a probuď Honzu“ nereaguje, tomu nerozumí,  ale začne nahlas štěkat a to Honzu vzbudí. „Zavolej záchranku, asi mozková mrtvice, zabal inzulíny, na lísteček napiš tohle dávkování…, „ mozek mi naštěstí funguje a mohu i mluvit. Záchranka přijíždí, nakládají mne na nosítka a jedeme do Motola. Průběh je už klasický…. jipka, kapačka, rozpouštění sraženiny v mozku. Ležím na posteli,  levá strana ochrnutá, myšlenky poněkud děsivé, hlavou mi probíhá, co jsem neudělal, co musím zařídit, život v háji…. Dva dny ležím na jipce, pak už postel potřebují  pro další těžké případy a tak mne převážejí na neurologii .  A doktoři mne začínají ujišťovat, že to má dobré perspektivy a že se to bude zlepšovat. Věřím jim a tak si stanovuji první cíl. Sám si dojít na toaletu. Možná se vám  to zdá nedůležité, ale nedovedete si představit, jak méněcenně se cítíte, když musíte požádat, aby vás odvezli,že potřebujete… (malou zvládnete s bažantem, ale ty větší potřeby...) a ono to nejde, tak jen zazvoníte, že bohužel nic… a za půl hodiny to cítíte znova… Dostávám nakonec čtyřnohou oporku a s tou se mohu konečně těch pár metrů dobelhat a tak je první cíl splněn. Svolávají nade mnou konzilium a paní docentka prohlásí, že jsem perspektivní, a tak mi zařídí převoz na rehabilitační. Tam strávím dalších patnáct dní, moje fyzioteraupetka  pokračuje v rehabilitacích, s kterými začala už moje první fyzio. A přesvědčuje mne, že se vše vrátí do normálu. No, tedy skoro a že to ale bude dlouho trvat. Abych byl trpělivý. Věřím jí, co jiného mi zbývá, je moje jedinná naděje. A má pravdu, pomalu se vše lepší, chodím (tedy spíš se belhám o hůlkách), ruka mi už docela funguje, noha se vylepšuje. Paní Nikol mne i natáčí na kameru, abych viděl zlepšení, měří, kolik ujdu a hodnoty jsou narůstající jak v socialismu závěry pětiletky. Ale skutečné, ne propagačně vymyšlené. Stanovuji si další plán, kolik okruhů na chodbě 5x denně udělám, každý den přidávám jeden navíc. Protože myslíme na vás, že jsem vám slíbil, že pojedeme do Alp. Jste můj motiv, který mne povzbuzuje a drží v naději. Bohužel, proplácených 15 dní pojišťovnou  končí a tak mne přesouvají do soukromého zařízení do Obloukové, protože na domov se necítím. Takže vánoce i silvestr trávím tam, jen na Štědrý den mohu domů, dávají dovolenky. Rehabilitace jsou zde dobré, ale ač je to soukromé zařízení, kde se za pobyt platí, tak stravování je o několik úrovní horší než v Motole, zajišťující firma je  pro majitele „ekonomiky vysoce výhodná“. Má to ale výhodu, kterou by možná ocenily některé dámy, zhubnu o sedm kilo a tak jsou mi přes pás zas všechny kalhoty, ve kterých jsem se cítil narvaný. Výhodou je také, že mohu na vycházky a tak začínám trénovat nejen chůzi pod střechou na chodbě, ale dělám i venkovní okruhy. Bohužel, zima se chopí vlády a tak nasněží – to není dobré, zbývá zas jen chodba. Ukončuji z ekonomických i rodinných důvodů svůj pobyt a  8. ledna mne odvážejí domů. A pak už jsem „normální“ nemocný po mrtvici, vše se zlepšuje, chodím na procházky, musím se starat o domácnost, hlavu mám ale plnou nápadů, co budeme dělat, plánuji postupné tréninkové cíle…. A to už je ale současnost, přerušil jsem i nemocenskou, protože podle mého je nejlepší rehabilitací chodit do práce (i když to zní pro někoho v dnešní době divně). A tak jsem včera splnil další cíl a těším se, jak budeme spolu víc a víc šlapat a vše bude lepší a lepší (i když bohužel došlo zatím k dalším nedobrým změnám, ale to už je jen moje soukromá záležitost a já věřím, že nakonec všechno dopadne dobře a život bude zase hezkej).

Váš horský vůdce, sice pořád se belhající, ale věřící v lepší zítřky. Jarda