Z Vůdcova deníku XXXIV - Letní čas aneb příšerné časohrátky
Z Vůdcova deníku XXXIV - Letní čas aneb příšerné časohrátky….
„Tak nám zavedli letní čas (tedy respektive dnes zimní čas)“, bych mohl parafrázovat slavný Švejkův výrok, ale co my, skřivani a sovy, co vstáváme na rozdíl od většiny obyvatelstva ve velmi časných či pozdních hodinách a psychicky nás to devastuje. Za půl roku si tělo i mozek zvyknou na tu plus minus hodinu, pár měsíců uplyne a ono je to zase jinak. A znova přivykání změně. Chápu, že v dobách plánovaného hospodářství bylo nutno „šetřit“ energií, a tak se obyvatelstvo muselo přizpůsobit soudružských plánům, ale teď už je naštěstí doba jiná a my pořád dodržujeme zvyky málem z doby Marie Terezie (respektive z roku 1979). A to nemluvím o našich psích mazlíčcích. Můj trhač má zakotvený vlastní časový režim, v půl šesté se vzbudí (v letním čase) a čeká, kdy podlehnu jeho výcviku a půjdu ho vyvenčit. A najednou nejsem ochoten vstát a naznačuji mu, že má ještě hodinku spát, ať si přispí (dnešní situace) – jsem skřivan a tak mi sice vyhovuje tzv. čas letní, ale bohužel psí psychika tohle nezvládne – „páníčku, nekoukej na budíka, já se potřebuji vyčůrat….“ – devastuje zas moji psychiku orientovanou na data hodinového strojku. Sice můj biologický mozek řve: „vstaň a jdi makat “ (nemyslí samozřejmě házet lopatou, ale myslet a řešit nějaký problém), ale psychika zas svádí: “ …je ještě čas, vždyť si můžeš dneska ještě hoďku polenošit…“ Kterému pokušiteli má člověk podlehnout? A večer to bude stejné… šel bych spát ! Tak brzy, vždyť je teprve… ozývá se v mozku. Škoda, že nezvítězil slavný bojovník pekař Pecka za zrušení časozměn a my budeme zase každý půlrok trpět. Tak, snad jsem uspokojil svůj mozek tímhle drobným literárním výlevem…. A půjdu si ještě polenošit. Nebo snad už ne ?