Z Vůdcova deníku XXXI - Velké manévry
Velké manévry aneb jak jsem byl chvíli Napoleonem.
Jsou čtyři hodiny ráno a já sedím u písíčka, vedle hrnek kávy a vzpomínám na včerejší den. Bylo to opravdu inspirativní – tedy pro literární ztvárnění. Chvíli jsem byl velícím generálem, hýbajícím oddíly vojska, připraveným padnout za vlast. No, tedy, to mně ujela literární představivost situace, jen jsem ve skutečnosti přesouval lidi stručně z bodu A do bodu B. Záležitost vcelku jednoduchá, ale netušil jsem, kolik zádrhelů, drobných zrnéček písku, tento úkol zkomplikuje. Na začátku byla myšlenka – tedy spíše informace, že bylo otevřeno ve vojenském prostoru Atommuzeum a je možné ho navštívit. Tedy jen občas a navíc na povolení (inu vojáci). Připadlo mi to jako zajímavost a tak jsem ji ztvárnil do nabídky. Vzhledem k situaci, že do dané vesničky se nedalo dostat žádnou veřejnou dopravou – zkrátka nic tam i zpátky ve vhodný čas nejelo, tak jsem pojal myšlenku využít moderní přesunovou formu – automobily. Měl jsem představu, že pojdeme čtyřmi – pěti auty. Ale zájem mne poněkud překvapil a tak se nahromadilo vozidel poněkud více. A tak jsem se stal Napoleonem, hýbajícím svými povely masami vojsk. Přípravná fáze byla vcelku jednoduchá – sehnat předepsané údaje, vyplnit dotazník a poslat. Armáda vše schválila a byl stanoven termín (sice mě měl varovat dotaz organizátora, zda přijedeme autobusem, ale moje odpověď byla hrdá - ne , auty. A kde budeme moci zaparkovat? U muzea je míst dost, nebojte – ale musíte přijet jako kolona, aby vás u brány ostraha pustila… Varování jsem nedbal a pustil se do boje – tedy do organizování. Stanovil jsem místo srazu jednotek – benzínka na Strakonické, rozeslal plánek, kde tuto benzínku na mapě najít, další plánek kudy jet, plánek kde se sejdeme. Rozdělil „pěšáky“ k řidičům. Situace dle mého domnění jednoduchá. Chyba lávky. Netušil jsem, ke kolika změnám dojde. Že někdo pojede z jižních Čech a tak by potřeboval děti odvézt z Prahy, že se chlapi rozhodli jet na motorkách, takže potřebuji další auto…. A tak jsem přesouval pasažéry a šoféry jak figurky na šachovnici. Konečně přišlo nedělní ráno a já se domníval, že vše je připraveno k závěrečné bitvě. Inu, Napoleon si před bitvou u Waterlo také připadal jistě. Dorazil jsem v předstihu k Agipce a začala přijíždět auta. Vše bylo v plánovaném předstihu a tak jsem měl dojem, že nedojde k žádnému problému. Ale chyba lávky, mobil začal zvonit… U jaké jste Agipky, my jsme v protisměru, dcera přijede později, ujelo jí metro… drobnosti zcela ničící plánovaný harmonogram. Auta vyrážejí a já konečně s dvacetiminutovým zpožděním po srazu vyrážím se svým tankem a velícím důstojníkem (pardon, to mi ulétla jen literární fantazie – samozřejmě s autem a šoférem) po dálnici směr Příbram. Hned ve Mníšku dochází k první komplikaci – zazvoním telefon a dotaz : „Víš, že je dálnice uzavřena? „ Odpovídám, že nevím, protože jsem nemohl tušit, že se někde nabourají řidiči…Policie nás odkazuje na bezproblémovou objížďku, v koloně ostatních aut pokračujeme plynule dál a za chvíli se vracíme na dálnici… Příbram, Rožmitál, Míšov – zde je krásná značka – parkoviště! Zastavujeme u parkujících aut, vyndávám služební desky se seznamem posádek a kontroluji účastníky před vytvořením vládní kolony. K překvapení zjišťuji, že dost vozidel chybí… Postupně dojíždějí, ale ne všechna… Mobily zvoní… Jedna posádka v rámci objížďky prorazila policejním zátarasem a je kdesi v krajině a neví kde. V mapě ji nalézáme a tak navigujeme správným směrem. Jiná posádka volá, že už je před Plzní a kam má jet. Jaksi si nevšimli místa zastavení a pokračovali dál a cílová vesnice pořád nikde. Takže je vracím a čekám, jak dojedou. Mezitím zjišťuji, že příčinou přerušení dálnice nebyla nehoda, ale kanci. Přemnožili se a tak myslivci uspořádali opět hon. A uzavřel se kus dálnice, aby mohli střílet. Tedy po kancích, ne po projíždějících řidičích. Dáváme kafe, volám do muzea, že se chvilku zdržíme… Konečně všichni, zavelím: Odjééézd… a přesouváme se pár set metrů k odbočce k vojenskému objektu v prostoru (tedy vojenském se vstupem zakázaným jak nás informují tabule). Vítá nás zavřená zrezavělá brána, ale pak za ní zahlédnu pohyb a brána se otvírá – ostraha a naši průvodci. Jedeme se průvodcovským vozem a za chvíli jsem na parkovišti u bunkru Javor. Vystupujeme … a zvoní můj mobil. Ženský hlas volá, kde jsme, že jsme se jim ztratili…. A jsou už v další vesnici. Dámy si daly kafe a nevšimli si, že jsme odjeli. Informuji průvodce, holky vracím zpátky s upozorněním, kde mají odbočit a vracím se s autem k ostraze. Paní ostraha je milá a chápavá, znova otvírá bránu a ztracené ženy vjíždějí za námi. Konečně jsme kompletní a tak se přesouváme do podzemí. Perfektní výklad. Ale poněkud zima pod deset stupňů, protože atomové hlavice musely být v chladu. Jsou už pryč, ale zima zůstala. Postupně promrzáme, balíme se do všeho, co vlastníme – jako Němci u Stalingradu- a nakonec opouštíme podzemí s vidinou tepla venku. Bylo, nádherných minimálně patnáct stupňů. Celá kolona aut odjíždí zpátky na parkoviště k sympatickému bufetu a přijímáme kalorie v podobě pevné i tekuté. Část expedice po obědě odjíždí k domovům a část se rozhoduje na výstup na vrchol Třemšínu. To jsem ještě netušil, že tento vrchol se stane i vyvrcholením našeho bloudění. Postupně vzniká dlouhý expediční had a já sbírám na konci unavené opozdilce. Vrchol je dobit a expedice podle pokynů sestupuje zpět na parkoviště. Informace byli dle mého názoru perfektní, všichni na mapě chápali kudy jít. Ale v praxi vše dopadlo jinak. Roztažený had se poněkud rozpadl, cesta terénem byla sice romantická, ale pro někoho i dramatická. Se svoji skupinou „pomalíků“ jsem byl náhle vyrušen telefonem. „ Tady….., nevíme, kde jsme, nějak se nám všichni ztratili a prodírali jsme se houštím… a kam máme jít?“ Zjišťuji, že dva kluci se jaksi ztratili, jejich maminky žily v domnění, že je hlídá ta druhá. Hbitě vyhodnotím situaci a klukům zavelím, ať si sednou a nikam nejdou, protože podle jejich hlášení jsou přímo na žluté značce, takže se pro ně vrátím a odvedu na parking. Svoji skupinu naviguji a posílám také za ostatními na parkoviště. Zkracuji si cestu houštím a jsem konečně na žluté. Rychlým tempem po ní pokračuji, ale stále nikde kluky nevidím. Telefonicky si ověřuji, že se stále čekají a jsou na žluté a popisují mi terén. No, popis kolem nás jsou jehličnaté stromy a listnaté, není zrovna v lese originální a přesně určující místo. Zrychluji, ale stále nikde nikdo. Zdá se mi to nepochopitelné, nemohli přece jít tak rychle. Dobíhám až dolů do údolí na asfaltku. Znovu ověřuji, zda čekají – ano a po žádné asfaltce nešli. Telefonicky vysílám z parkoviště na trasu veškeré pohybu schopné jedince a poklusem mířím na parking. Naštěstí kolem jede hajný a tak ho stopnu. Vezme mne a odveze až do vesnice. Zakládám řídící centrum a kontaktuji kluky i hledající skupinu. Pořád nikde nikdo, hledači vymýšlí, kde by kluci mohli být a rozjíždí pátrání do široka. Nakonec vezmu poslední auto a s mým velícím důstojníkem vyrážíme na Třemšín. Na parkingu vystupuji a posílám ho, aby čekal s autem na protějším konci trasy. Nasazuji rychlé tempo, ale ač absolvuji znovu celou trasu, nenacházím ani kluky a ani pátrací skupinu. Jedině nacházím svého velícího důstojníka. Opustil auto a svým mocným hlasem se rozhodl hledat pomocí akustického signálu. Dobrý nápad, protože jsem ho po hlasu našel i já. Postupujeme za doprovodu opravdu kaprálského řevu a najednou…. slyšíme cosi jako dětské hlásky – na hřebínku. Pavel, ač to nebylo již představitelné, dokázal ještě zvýšit hlasitost svého projevu. Výsledek byl jednoznačný, na obzoru se objevily dvě postavičky a kluci byli zachráněni. A tak řev mého důstojníka zachránil dětské zbloudilce. Nakládáme je do auta, telefonem informuji svoji pátrací (no, asi i ztracenou J) skupinu, že je již vše ok a frčíme na parking. Za chvíli přijedou i hledači, děti jsou předány matkám a odjíždíme domů. Nakonec je vyřešena i záhada ztracených kluků, protože říkají, že se ani nehnuli ze žluté značky. Nechápeme to, až Ondřej (další nezletilý člen skupiny) řekl, že viděl na kraji vesnice sedět dva chlapy s plechovkami. Neuvěřitelná náhoda, zrovna přeznačkovali trasu a novou vedli níže pod původní. Takže mi celou dobu zachraňovali kluky na nové trase a kluci seděli o pár desítek metrů výš v lese na původní ….. Konec dobrý, všechno dobré, že. A tak mám napoleonskou myšlenku na další akci – dvoudenní automobilový výjezd se srazem v horách. To budou manévry !!!