Ahoj, Honzo,
Tak už konečně konec. Doufám, že se nenudíš - jak při plnění misí, tak při čtení.
III.
Ranní paprsky rychle rozpouštěly noční jinovatku, kterou bylo pokryto celé údolí třpytící se, jak kdyby každé stéblo bylo poseto tisícem diamantů. Ale i přes krásné ráno byla Olgertova nálada po těžké noci pod bodem mrazu, zvláště když se podíval na zříceninu pevnosti, kterou jakoby zahaloval temný stín, nepropouštějící sluneční paprsky. Oba poutníci rychle osedlali koně a vydali se údolím k protilehlému svahu se strmícími hradbami. Brzy dorazili ke hradbám, pokrytým podivnými fialovými mechy a slizkými rudými lišejníky. Z hradeb rostly pokřivené borovice
a břízy, jejichž kmeny připomínali spíš pařáty hrozícími zaútočit na kolem procházejícího člověka. „Vidíš, i ty stromy jsou pokrouceny černými kletbami, chránícími hradby před zkázou. A to jsou určitě nejméně tisíc let staré,“ podotkl čaroděj. Marně hledali jakýkoliv přístup, do hradu vedla jediná brána z černé oceli, pokrytá ohyzdnými reliéfy. Ale nikde na ní nebyla vidět jediná spára, svědčící o možnosti otevření. Olgert vztekle bušil kamenem do brány, která mu však odpovídala jen výsměšnou ozvěnou úderů. „Někde tu musí být nějaký tajný zámek“, zavrčel a počal si pečlivě prohlížet nestvůrné reliéfy. A skutečně, uprostřed brány vystupovala ohavná tvář démona s otevřenými ústy plnými zakřivených tesáků. Uvnitř této tlamy se mihotal fialový drahokam, ukrytý hluboko v tlamě chráněné tesáky, které jakoby číhaly na možnost zatnout se do pátrající ruky. „Hm, to je příliš nápadné,“ zamyslel se Olgert a sebrat kus dřeva. A skutečně, jakmile se dřevem dotkl fialového drahokamu uvnitř tlamy, čelisti se sevřely, až z klacku odlétly třísky, a z tesáků vystříkla zelená syčící tekutina. „Je vidět, že tvá zlodějská praxe se ti vyplatila. Myslím, že ten zelený sliz je určitě smrtící jed, jehož účinnost trvá i přes tisíc let,“ podotkl čaroděj. „Ale nevím, jak se nám podaří otevřít bránu.“ Ale Olgert již neposlouchal jeho slova a dál si prohlížel reliéfy. Až se náhle shýbl a zavrčel: „Ale, podívejme, tohle oko je nějaké vyhlazenější než to druhé, jakoby ho někdo často ohmatával,“ ukázal na jednu ohavnou tvář démona, který zavile pozoroval kameny cesty. A skutečně, když zatlačil na oko, propadlo se hluboko do tváře. „No, vida, a teď zkusíme ještě jednou, zda sklapnou čelisti.“ A skutečně, když znova zatlačil větví na fialový drahokam, čelisti nesklaply. Olgert odhodil klacek a opatrně strčil ruku do ohavné tlamy, snažíce se neškrábnout o jedem potřísněné tesáky. Chvíli manipuloval rukou v tlamě, až se mu náhle podařilo drahokamem pootočit. Ozvalo se zapraskání a uprostřed brány se objevila spára a věřeje se začaly s odpudivým skřípotem otvírat. „Tak to bychom měli, jsem zvědavý, co nás čeká“. Rychle vytasil meč a pozorně se rozhlížeje vstoupil do brány. Čaroděj opatrně pokračoval za ním:“Jen opatrně, číhají zde jistě další pasti, „šeptal, jakoby se bál, že hlasitější zvuk přivolá neznámé nebezpečí. Ale Olgert neposlouchal jeho bázlivý šepot a pozorně se rozhlížel po okolí. Před ním se rozprostírala dvorana vydlážděná popukanými dlaždicemi, mezi kterými vyrůstalo jedovaté býlí. Po stranách nalevo i napravo byla řada sloupů, na jejichž hlavicích seděly odporné sochy okřídlených nestvůr, jakoby střežících cestu dál. Ta pokračovala k hlavní budově - k temnému chrámu, z jehož otevřeného vchodu byl cítit odporný zápach rozkládajících se těl
a pach ještě horší, vyvěrající snad z hlubin samotného pekla. „Tam uvnitř má být mágova krypta,“ zasípal do Olgertových zad vyděšený mág. „Ale opatrně, cítím zde zlá kouzla.“ Pomalu došli ke schodišti vedoucímu ke vchodu do chrámu, který se černal uprostřed stěny. „Počkej, Olgerte, cítím kouzla a s těmi se musím vypořádat já, na to tvůj meč nestačí,“ zastavil Olgertovy kroky čaroděj a vyňal z brašny u pasu temný krystal, který začal hned jiskřit zelenými světly. Mumlaje ohavná slova, vhodil krystal do temnoty vstupu. Jakmile krystal proletěl vchodem, vybuchl v mohutný zelený plamen a svým světlem ozářil černou pavučinu, překrývající vchod. Zelené plameny rychle zachvátily každé vlákno a po chvíli se k podlaze snesl pouze černý popel. „Vidíš, stačil by dotek a byli bychom mrtví,“ řekl čaroděj, „ale nyní je již vchod bezpečný, necítím žádnou zlou magii. „ Opatrně vstoupili bránou. Uvnitř chrámu nebyla tma, všude plápolaly pochodně hořící fialovým plamenem. Ve světle mihotajících se plamenů spatřili rozlehlou síň plnou sloupů, ohavný soch a bočních oltářů, páchnoucích mrtvolným rozkladem obětí, které jako by byly obětovány teprve včera. Temná zákoutí hrozila číhajícím nebezpečí. Na oltářích ležely hromady lidských lebek, svědčících o nesčetných obětech nevinných lidí, jejichž duše byly obětovány pekelným démonům. A na konci prostranství stála odporná socha okřídleného démona, střežící vchod do podzemí, otvírající se mezi jejíma nohama. „To je vchod do krypty, dál už budeš muset jít sám. Žádný čaroděj do ní nemůže vstoupit, aniž by ožil její strážce. A na něj nestačí žádná magie“, zašeptal čaroděj. „Jak to víš? „Studoval jsem staré svitky, které jsem nalezl v podzemí hrobek staré Chetrusie. Vidíš ta zčernalá místa na schodech do podzemí? To jsou zbytky mágů, spálených strážcem, který ožije, pokud na schody vstoupí někdo ovládající magii. Dál může jít jen obyčejný bojovník, neznalý magického umění.“ „Opravdu ta socha ožije?“, nevěřil Olgert zkoumaje odporného kamenného démona. „Já to zkoušet nebudu,“ odsekl čaroděj,“dál je to na tobě a tvém meči.“ „Jen by mě zajímalo, proč už ten tajemný klenot někdo nepřinesl, když o tom tak všechno víš?“ „Zpráva o koruně je vědomost, kterou znají pouze nejvyšší zasvěcenci magie. A ne každý je ochoten riskovat život pro její získání. A co je v podzemí, to nikdo neví.“ „No, možná bys měl nějaký ten dirham připlatit,“ zavrčel Olgert a vyňal z držadla jednu pochodeň. Zamával s ní, aby se dobře rozhořela a s vytaseným mečem v pravici se chystal sestoupit po schodech. „Ještě počkej,“zastavil ho čaroděj a z brašny vyňal černý šátek vyšívaný krvavými runami. „Ledové koruny se nemůže nikdo živý dotknout, aniž by se okamžitě změnil v ledovou sochu. Musíš ji uchopit do tohoto šátku, protkaného ohňovým kouzlem, které tě proti mrazivým účinkům koruny uchrání.“ „No, to jsem rád, že sis vzpomněl,“ podotkl Olgert a vsunul si šátek do kapsy. A pak již začal sestupovat do podzemí, opatrně naslouchaje, zda ve tmě neuslyší dech skrývajících se nestvůr. Na konci schodů se otevřela dlouhá chodba, na jejichž stěnách se ve světle pochodně objevovaly jen příšerné démonické bytosti rvoucí, trhající a rdousící lidské bytosti, sloužící k uspokojení jejich krvežíznivých choutek Napínaje sluch Olgert pomalu postupoval, ale ticho bylo narušováno jen pleskáním kapek prosakující vody. Náhle chodba končila a Olgert vstoupil do místnosti, v jejímž středu uviděl kamenný trůn, na kterém seděla mohutná kostra zahalená do rozpadajícího se královského pláště, pokrytého zlatými výšivkami, ze kterých sálalo zlo. V rukou kostlivec svíral meč a jeho lebku s chomáči zplihlých vlasů a zbytky zpráchnivělé kůže obepínala stříbrná obroučka, uprostřed které svítil obrovský modrý drahokam. A jako čestná stráž stáli u stěn místnosti další kostlivci s lebkami ve zrezavělých přilbách držící v rukou meče, kopí a bojové sekyry. „To musí být ledová koruna,“ pomyslel si Olgert pohlížeje na stříbrnou obroučku s nádherným drahokamem. Rychle se vydal k trůnu, aby ji kostře sejmul s lebky, ale zakopl o jakýsi předmět, který se odkutálel ke stěně. Když Olgert pohlédl tím směrem, spatřil vybělenou lebku a pod svýma nohama spatřil roztříštěnou kostru. A hromádky lidských kostí pokrývaly tu a tam podlahu celé místnosti. Marně však pátral po příčině smrti svých předchůdců. Přesto dál již pokračoval mnohem opatrněji, stále pátraje po známkách hrozícího nebezpečí. Před trůnem vyňal z kapsy kouzelný šátek a natáhl ruku, aby sňal korunu z odporné lebky. Ale jeho pohyb zastavila pravice kostry, která se rychle vymrštila a sevřela jeho zápěstí. Z hlubiny hrudníku se ozvalo skřípání, snad podoba zlověstného smíchu. A od stěn místnosti se ozýval hluk způsobený ožívající kostlivci třímajícími v rukou rezavé, ale stále smrtící zbraně. Olgert prudce uskočil od trůnu a rychlým mávnutím meče uťal kostlivcovu ruku, svírající jeho zápěstí. A v dalším okamžiku se již musel bránit útoku ostatních koster. Bleskové otočky, seky, úskoky - to vše následovalo v rychlém sledu a vzduchem poletovaly lebky, kusy rukou či přepůlené hrudní koše - kostlivci nebyli příliš rychlými nepřáteli, ale přesto i Olgert již utržil několik šrámů, ze kterých mu crčela krev. Tušil, že se dlouho přesile neubrání, a proto ještě zrychlil sled svých smrtících seků. Po celé prostoře létaly zbytky koster, ale jaké bylo Olgertovo zděšení, když uviděl, jak se uťaté hnáty plazí zpátky ke svým majitelům a rychle opět srůstají a kostlivci s neutuchající chutí pokračují v boji. A na trůnu se skřípavě pochechtával již dávno mrtvý čaroděj. „Dobrej mág je mrtvej mág,“„ problesklo Olgertovi hlavou a obrátil se k pochechtávající se kostře. Několika seky se zbavil dotírajících nepřátel a rychle přiskočil ke trůnu. Jediným mocným úderem uťal čarodějovi lebku, která se skutálela k jeho nohám. Ale zlomyslně se chechtající lebka se začala zpět kutálet k čarodějovým rukám, jejichž kostěné prsty ji uchopily a znovu nasadily na krk. Kostra se vztyčila a čaroděj máchl po Olgertovi mečem, před jehož drtivým úderem se zachránil jen prudkým sehnutím. Ale na ránu odpověděl ranou a spodním sekem přeťal kostlivci obě nohy. Kostra se zřítila, ale useknuté hnáty se hned začaly zpět plazit k trupu svého pána, aby opět přirostly. Olgert mezitím odrazil několik dalších dotírajících protivníků, ale tušil, že síly mu nevydrží věčně a nakonec podlehne přesile. Odkud pochází síla, oživující dávno mrtvé bojovníky? Až náhle mu do očí zableskl drahokam zdobící korunu. A instinkt bojovníka vedl jeho ruku rychlostí hada k mohutnému úderu doprostřed koruny. Břit meče drtivou silou zasáhl drahokam, který se rozprskl na tisíce zářivých úlomků. V tom okamžiku se z úst mágovy kostry ozvalo zoufalé zasténání a čaroděj i jeho bojovníci se začali rozpadat v prach. Po chvíli v místnosti zůstaly jen hromádky prachu a v nich ležící zrezavělé zbraně. Ze samotné koruny zbyl jen poškozený stříbrný kruh. „No, nevím, zda tohle bude mágovi stačit,“ odplivl si Olgert a opatrně zabalil obroučku do čarodějova šátku. Otočil se a rychle odcházel z mágovy hrobky. Když prošel temnou chodbou a vystoupal po schodech, uvítalo ho jen ticho ohromné síně. Po mágovi nebylo nikde ani stopy. Opatrně se rozhlížel, ale nikde neviděl ani žádné stopy po boji. „Dluží mi čtyřista dirhemů“, blesklo Olgertovi hlavou, „kam se mohl jenom vypařit?“ Na jeho zvolání odpovídala jen ozvěna a vyplašení pavouci prchali do temných koutů. Pokrčil rameny a pokračoval k východu osvětlenému zářícím sluncem. Po zlověstném stínu, ráno kryjícím chátrající zříceninu, již nebylo ani stopy. Tu a tam se ozvalo rachocení, jak z kamenných démonů začaly opadávat kusy kamenů a v sochách se objevovaly zlověstné trhliny.“ Za chvilku by mi to tu mohlo spadnout na hlavu, raději abych přidal,“ rozběhl se rychle k východu. Když vyběhl mezi chrámové sloupoví snad nečekaný stín nepatřící mezi ostatní, snad instinkt bojovníka, ho přiměl k prudkému odskoku stranou. A po odskoku již následoval zářivý oblouk svištícího meče, který odťal paži svírající zahnutou černou dýku. Zákeřně útočící čaroděj pohlédl nevěřícně na svoji ruku, ležící mu u nohou. Ale to již byl jeho poslední pohled, neboť další Olgertův sek vymrštil jeho uťatou hlavu vysoko od kymácejícího těla. Bezhlavá postava se sesula vedle kutálející se hlavy. „Zatracenej zrádce, nechtěl mi zaplatit.“ A špičkou meče konečně Olgert odkryl tvář svého nečekaného nepřítele. „Fuj,“ odplivl si, když spatřil odpudivé rudé tetování, znázorňující do přesných detailů lebku. „Zasvěcenec Krvavé smrti, toho nejhoršího kultu černých mágů. Už se nedivím, že si tak zakrýval tvář, kdyby ho někdo spatřil, lidé by ho roztrhali za živa. Ale dluží mi čtyři sta dirhamů.“ Ani po pečlivé prohlídce mrtvoly i mágových zavazadel však Olgert žádné peníze nenašel. „Podvodník hnusná, aby ho červi sežrali zaživa. Vždyť jsem to povídal, dobrej mág je mrtvej mág,“ byla poslední Olgertova myšlenka, když odjížděl od zříceniny čarodějova hradu vstříc dalším dobrodružstvím.
A to je opravdu konec, táta.