Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Vůdcova deníku XXVIII - První a asi i poslední

2. 2. 2014

Mé milé čtenářky,

další úlet bude pro vás možná překvapivého obsahu. Kdysi byl můj syn na airsoftovém táboře a tak jsem mu posílal dopisy, aby mu nebylo smutno a vzpomněl si na domov. A aby to nebylo jen nudné všední psaní, tak jsem mu napsal svoji jedinou fantasy, které měl rád stejně jako já. A nedávno se mnou šel jiný Honza a už ho bolely nohy a tak jsem mu ten příběh začal vyprávět. Protože to už je dávno, tak jsem si jen pamatoval hlavní myšlenku, kterou jsem formoval podle okamžité situace. Literárně tedy žádný výkvět, málo barevných obratů. Ale šel spokojeně dál, poslouchal a na bolavé nohy už nevzpomněl. Samozřejmě jsem to nestihl vše dovyprávět a tak jsem se nakonec podíval do svého "šuplíku" a znova si povídku přečetl. A docela mi připadla barvitá a povedená, ač samozřejmě základní osnova příběhu byla již mnohokrát použita.

 Ale abych nezanechal dluhy, tak vyjde pár pokračování....pro malého Honzu. A samozřejmě i pro vaše syny  i vnuky. No, po pravdě, není to ale dámské čtení.... Takže první můj dopis mému synovi:

 

Ahoj, Honzo.

 Vzhledem k mému nepříliš čitelnému psaní jsem se rozhodl, že Ti raději napíši na PC. Nebudu Ti psát o všedních věcech (že Murphy rozkousal tašku apod.), to Ti určitě napsala Kačka či maminka. Jak se máš, co máte k jídlu, zda-li vám prší - to určitě mámě napíšeš. Ale kdyby bylo nějak ošklivě a Ty jsi neměl zrovna co dělat, tak jsem Ti napsal povídku (nevím, zda ji stihnu dokončit - závisí to na času a mé fantazii), abys měl co číst. Nebo se mohl zrelaxovat po náročné misi (co jste dělali?). Maminka říká, že je drastická, ale je to jen příběh, a tak to ber. Hlavním hrdinou je Olgert (vynikající bojovník a super hrdina) a děj se odehrává dávno a dávno, kdy ještě vládla magie, svaly byly mocnější rozumu a spor se řešil bodnutím dýkou či máchnutím meče (samozřejmě mágové používali zákeřná kouzla či zotročené démonické příšery).Všude poteče hojně krev, hlavy se budou kutálet po schodech, příšery budou slizské a odporné, magie ohavná a poklady veliké - a Olgert stejně  jako vždy vyjde živý (a chudý).

 

Olgert a Ledová koruna.

 

Původ Olgerta, o jehož hrdinských činech po tržištích vypráví každý vypravěč, toužící si svým příběhem vydělat nějaký piaster, denár či jinou minci na pohár rudého vína či skývu chleba s miskou masné polévky, je obestřen tajemstvím. Vypráví se, že Olgertovu matku nalezli kaukasiánčtí horalé skrytou v křoví nedaleko vyvražděné karavany, putující po Hedvábné stezce do daleké Kitáje. Prý připomínala ženu  z pouští Nameb, štíhlou jak antilopa, s dlouhými černými vlasy barvy temné noci a stejně hlubokýma černýma očima, které však pokrýval duch šílenství. Marně se horalé ženy vyptávali, co se přihodilo. Odpovídala jim jen sténáním a šíleným pohledem. V troskách vozů karavany našli jen  mrtvoly strážců svírajících  meče či oštěpy, sluhy a služky - všechny roztrhané neznámým běsem.

A veškerý náklad vzácných látek, zlata a dalších cenností zmizel. Marně se nejlepší stopař z vesnice pokoušel zjistit, co se stalo. Nepodařilo se mu najít žádnou stopu, žádný náznak průběhu boje - jen mrtvoly rozervané na kusy, v očích odervaných hlav děs a zoufalství. A tak vesničtí starci usoudili, že se jedná o dílo zlých čar. Šílenou ženu vzali do vesnice a svěřili ji k léčbě šamanovi, ale ani ten nedokázal zaříkáním a oběťmi bohům odehnat šílenství, zakrývající rozum ženy. Šílené se ujaly vesničanky, neboť poznaly, že v neznámé se ukrývá nový život. A když přišel její čas, v bolestech uprostřed zimy porodila syna. Jaké bylo překvapení horalů, když dítě uviděli. Spatřili, že syn snědé matky má hlavu pokrytou zlatými vlásky a jeho oči jsou modré jak nebe v podzimním čase. A jakoby porodní bolesti odvály  šílenství  matky, přivinula k sobě svého synka, navlékla mu  na hrdlo stříbrný řetízek s medailonem zobrazujícím půlměsíc obkroužený neznámými symboly, usmála se na  něho a zašeptala:“Olgert!“. A s těmito slovy vydechla naposledy. A tak Olgert s prvním pohledem na svět ztratil i toho posledního, kdo by prozradil něco o jeho původu.

            Však mnozí z vesničanů neuvítali narození  dítěte s úsměvem a láskou v srdci, ale připomínali neznámé nebezpečí, které zničilo karavanu. Marně náčelník zatracoval jejich zbabělá slova kletbami a údery pěsti, zbabělci se báli neznámé hrozby, která by s podivným dítětem mohla přijít. A tak šaman rozhodl, že osud dítěte svěří bohům. S ranním rozbřeskem položili dítě na sněhovou pláň a svěřili ho boží sudbě. Všichni čekali, že ráno najdou jen okousané kosti, neboť celou noc se kolem vesnice ozývalo vlčí vytí. Jaké bylo však jejich překvapení, když další ráno přišli na místo, kde na sněhu leželo dítě, a malý Olgert se na ně vesele usmíval, z úst mu v koutku teklo mléko a v pěstičkách svíral dlouhou stříbrnou srst. Ze stop kolem dítěte stopaři vyčetli, že přes noc chlapce zahříval ohromný vlk, podle mléka v Olgertových ústech určitě kojící vlčice, což samo o sobě bylo v zimě  proti zákonům přírody. „Bohové rozhodli“, zvolal šaman kmene, „toto dítě je v jejich přízni  a jistě ho čekají velké činy.“ Samotný náčelník přijal sirotka do rodiny a jeho žena ho přivinula do své mateřské náruče, neboť v té době kojila náčelníkova prvorozeného. A tak mladý Olgert vyrůstal jako kaukasiánský horal uprostřed divokých hor, lovil  kozorožce na rozeklaných štítech Kaukasiánu, cvičil se v boji pod vedením zkušených bojovníků a od moudrých starců se učil pověstem kmene, znalostem  léčivých bylin i dalším vědomostem, potřebných k přežití v horách, kde jakákoliv chyba znamenala smrt.

A rostl k potěšení své adoptivní rodiny i celé vesnice. Ve svých čtrnácti letech postavou dosahoval výšky dospělého muže, celý den dokázal běžet jako vlk a po skalních útesech  lezl jak horský leopard. Jeho tělo obepínala jen pardálí kůže, za opaskem měl zasunutu dýku od svého otce a v rukou svíral luk z rohů kozorožce, který dokázal napnout jen on sám, taková byla již jeho síla. A zrak měl orlí, svým šípem nikdy neminul, a tak v náčelníkově chýši bylo vždy hojnost masa z jeho úlovků. Všechny ženy z vesnice se s potěšením na Olgerta dívaly, když přicházel z lovu, na ramenou úlovek, v modrých očích úsměv. A hříva zlatých vlasů, tak nevídaných mezi tmavovlasými horaly, lemovala jeho drsnou tvář. Ivšechny dívky z vesnice byly do něj zamilované a chichotaly se, když kolem nich procházel. A staré ženy klevetily a hádaly, která bude tou šťastnou a stane se jeho ženou, až za dvě zimy bude Olgert přijat mezi muže. Však osud uchystal Olgertovi jinou sudbu.

            Jednoho podzimního dne se Olgert vracel domů s uloveným kozorožcem

na ramenou a vesele si pobrukoval jakýsi popěvek. Těšil se na teplou polévku

a placku z mouky horských trav, na lásku v očích matky a na hrdost otce, s kterou naň pohlédne, když bude procházet vesnicí s úlovkem na rameni. vždyť byl náčelníkův jediný syn. Zlá nemoc vzala jeho bratra z mateřské náruče již před mnoha lety. Když procházel cedrovým lesíkem nedaleko od vesnice, náhle ucítil pach spáleniště. Co se stalo? Rychle shodil úlovek z ramenou a jako šelma se tiše plížil k vesnici. Děs sevřel jeho srdce, když spatřil, že většina chatrčí se změnila v doutnající trosky a kromě kouře ucítil i nasládlý pach krve. V ruinách vesnice nespatřil žádný pohyb a tak se opatrně přibližoval s lukem připraveným k výstřelu. Pach krve byl stále silnější a silnější. A náhle ke svému zděšení uviděl první mrtvolu - muže s rozpolcenou hlavou. A další a další, rudá krev barvila půdu. Mrtvá těla ležela rozházena po vsi, jak kdyby vesnicí prolétl divoký vítr a s lidmi zatočil jak s suchým listím. S hrůzou poznával své sousedy a přátele - muže, ženy i děti. Nelítostný nepřítel neušetřil nikoho, dětská tělíčka byla proklána šípy či oštěpy stejně jak dospělí. Nikde však nenacházel mrtvolu jediného cizince. Copak bojovníci zemřeli, aniž prodali své životy i životy svých rodin co nejdráž? Vždy i malé děcko se od mládí učilo bojovat a horalské ženy se sekerou dokázaly postavit i vlkům či jiným šelmám, napadajícím stáda ovcí, nejcennější majetek, který vesnice měla. Zrada či černá magie? Olgert rychle utíkal k rodné chýši, hořící divokým plamenem. A zde hrůzou stanul. Otcovy oči se vytřeštěně dívaly z utnuté hlavy naražené na kůl před hořící chýší. A vedle leželo tělo matky přibité k zemi několika šípy. Matka držela v ruce manželův zakrvácený meč, kterým snad svedla poslední boj. Olgert se sklonil, pátraje v matčiných očích po záblesku života,a jako by se bohové smilovali, v očích matky se objevilo poznání, že se nad ní sklání její milovaný syn a ne bídný nepřítel, a zašeptala: „Se-čchuové“. A s tímto slovem vydechla naposledy. A tajemství neznámého nepřítele, který zmasakroval celou vesnici, bylo odhaleno. Se-čchuové byl lupičský klan, se kterým Olgertův klan vázala krevní msta, jejíž původ již zahalovaly věky. Co bylo příčinou, nikdo nevěděl, ale pokud potkal muž z Olgertova klanu Se-čchuu, na místě zůstala ležet mrtvola, ať jeho či nepřítelova. Nenávist mezi oběma klany byla nesmiřitelná, až nakonec vyústila v masakr celého Olgertova klanu. Marně hledal Olgert mezi ležícími těly známky života, nikoho žijícího již nenašel. Všichni byli zmasakrováni nelítostným nepřítelem, a tak Olgert vykonal svým krajanům poslední službu. Z trosek chatrčí vytahal kmeny a postavil velikou hranici, na kterou položil těla svých přátel. A u hořící hranice, kouřící temným dýmem plným pachu škvařícího se masa, přísahal Temným bohům, že neustane v pomstě, dokud poslední Se-čchua bude žít a nebo jeho samotného nezastihne smrt na cestě pomsty. A své slovo dodržel. Po tři roky se Se-čchuové ve svém údolí třásli před Olgertovou pomstou. Tu z lesního houští zasvištěl šíp s krvavým opeřením, tu osamoceného bojovníka překvapil nelítostný mstitel a z každého souboje odcházel jediný živý  - Olgert, často poznamenaný zbraněmi nepřátel, ale stále nesmiřitelný.  S jedinou myšlenkou - pomstou. Políčka horského obilí plála ohněm, ovce horalů padaly pod Olgertovými šípy. Často za temných nocí uprostřed nejkrutější zimy vzplála chýše a mezi hasící vesničany vtrhla krvavě pomalovaná nelítostně vraždící bytost. A po tomto vpádu zůstávaly ve sněhu ležet mrtvoly mužů, žen i dětí. Osamocené hlídky střežící vesnici byly nalézány s proříznutými hrdly, či se jejich hlavy výsměšně šklebily ležíce u pat rodových bůžků. Se-čchuové nazvali Olgerta Rudá smrt. A takový byl jejich děs, že se třetí rok rozhodli opustit svoje rodné údolí a hledat domov někde jinde. Ale Olgertově pomstě neušli - když procházeli úzkou soutěskou, zřítila se na ně lavina kamení, která zasypala celý kmen. A k ležícímu náčelníkovi s přelámanými kostmi, marně se snažícímu povstat, přistoupil Olgert a podíval se mu do vyhasínajících očí. „Pamatuješ na ženu svírající tento meč? To byla má matka“, a pohled na svištící meč bylo to poslední, co náčelník spatřil. A taková byla smrt posledního Se-čchui. A smrtí nepřátel vyhaslo i Olgertovo srdce a již nic ho nepoutalo k rodným horám. A tak se s otcovým mečem vydal putovat do dalekého světa, hledaje zapomnění či smrt, která by zahladila jeho vzpomínky. Neboť msta nepřináší člověku štěstí, jen tíhu a vzpomínky na umírající. Ale často ten, kdo hledá smrt, ji dlouho nenachází a stává se příčinou velkých událostí, jak si snad usmysleli zlomyslní bohové či jak upředly tkadleny osudu. A tak Olgert prožil mnohá dobrodružství a vykonal velké činy, o nichž vyprávějí poutníci za dlouhých večerů u táborových ohňů.

            A jedním z příběhů je i pověst o Olgertovi a ledové koruně.

 

A to je pro dnešek všechno. Pokračování příště. Táta.