Z Vůdcova deníku XXVII – Pohodové toulky po Zakarpatské Ukrajině – závěr
Je ráno, nemohu spát, je tma a stejnou tmu mám v duši a tak se vracím raději do vzpomínek na léto, kdy jsem se toulal po prosluněných poloninách.
Z Deníku vůdce XXVII – Pohodové toulky po Zakarpatské Ukrajině – závěr
Ráno, snídaně, balení. Přijíždí pro nás gruzovik, nalézáme do korby a už jedeme. Naším cílem je Svidovecká polonina. Cesta je poněkud adrenalinová, je neuvěřitelné, jaký sklon cesty dokážou tyto náklaďáky vyjet. Konečně konec! Tedy silnice, naše cesta naopak začíná. Z opuštěného lyžařského centra Dragobrat stoupáme prašnou cestou do sedla Peremyčka. Kolem nás tu a tam projíždí safari auto s movitými turisty a zahaluje nás oblaky prachu. Konečně sedlo a tak sebou praštíme do zaprášené trávy. Honza navrhne, že zájemci si mohou vystoupat na nejbližší kopec, aby viděli Bliznicu. Tu jsme rovnou zrušili, je vedro a tak většina relaxuje u rozcestníku. Jen nás pár fotek chtivých stoupá dál. Vrchol s výhledy, focení a zase zpátky. Dole spokojeně ostatní polehávají, jen nám vyprávějí o statečnosti dívek, co zahnaly značkujícího psa. Měl záměr označkovat naše batohy, ale nevyšlo mu to. A tak pokračujeme dál, cesta je pohodová, kopeček, sedýlko, tu tam se kolem prořítí v oblacích prachu safaribus. Šlapeme a šlapeme, ale v poledne Honza zavelí pauza a dáváme si siestičku. Paráda, pak se vlečeme dál, pořád kopečky a kopečky….a kopečky. Motivuje nás večer, kdy Honza slibuje, že bude jezero, ve kterém se vykoupeme. Další relax na vrcholu Gerišaška, kolem projíždějí náklaďáky s borůvkáři – je neuvěřitelné, kam všude si lidi mohou sednout a nespadnout. Míjíme jezero téhož jména, pak další pleso Apšinec. Ale není to to hledané. Blíží se podvečer a dochází voda. Náš cíl – jezero a kemp je pořád v nedohlednu, i když jsme k němu již měli dávno dojít. Z Honzy vypadává, že si to z minula moc nepamatuje, protože měl kocovinu. Tak se ptáme borůvkářů, žádné jezero prý není. Dávají nám ale tip, kde berou vodu. V sedle pod Trojaskou. Shazujeme batohy a jdeme omrknout teren. Voda tam je, kolem dost stop (prázdné petky) svědčící o pobytu borůvkářů. Ale také i o přítomnosti koňů – no, poněkud to snižuje chuť vodu pít. Ale když se převaří, tak… Stavíme stany. Já koukám po kraji a vidím dost erozních rýh. Tak se radši vydám níž hledat nějaký pramen. A byl jsem odměněn. Krásný pramínek teče ze skály, pod ním minitůňka. Vracím se k ostatním, že mám skvělou vodu. Ale nikomu se nechce táhnout batoh jinam. Tak si beru svůj a u pramene si stavím stan. Pro vodu se pomalu trousí i ostatní. Vyndávám ešus a vařím. Čaj, těstoviny. Absolutní klid, ticho, mír, zapadající slunce. Kolem mne jen kopce a pasoucí se koně. Ti s vděčností používají vyhloubenou tůňku, kterou jsem vydlabal pro potřebu hygieny. Snad na mne budou vzpomínat s vděkem při každém doušku. Navečer zajdu k ostatním, Petr skvěle čte z Olbrachta. Takže máme i kulturní vložku. Dávám dobrou noc a jdu spát. V noci všude hvězdy. Ráno opět krásně, hřebenová cesta je stále stejná – pastviny, borůvčí, ovce, kozy, koně …. Zastavujeme až na posledním krpálu Tempa, dáváme oběd, o který se s námi chtějí dělit i pastevečtí psi. Vyměknul jsem a tak dostali kus salámu. A začíná dlouhý sestup do Usť Černého. Pastviny, křoví, bukové lesy…. Tu a tam dáváme relax, sestup je opravdu příšerně dlouhý. Sraz máme v hospodě v Usť Čorném. Postupně se rozpadáme na jednotlivé osobnosti. Tedy ne psychické povahy, ale pochodující jedince. Konečně vidím střechy, hospoda…. V ní už u piva ti rychlejší. Dávám také pivko, objednávám boršč a jdu se umýt do řeky pod most. Paráda, nahatej se cachtám a smývám prach. Po vykonané koupeli návrat do hospody, další pivo. A něco k jídlu, už ani nevím, co. A bylo to ale moc dobré, nějaké bramborové placky , a tak spokojeně odcházíme do kempu z lehce vypité a vyjedené krčmy. Tedy na fotbalplac. Má to jen jednu chybičku, není žádný pramen. Studně jsou dost vyschlé. Tak kupuji minerálky na žízeň i ke snídani. Od hospodské vyžebrám lahev vody z kohoutku. Na placu stavíme stany, později příchozí jednodeňky rozdělají oheň, kytary a začíná pařba. Já jdu spát, dnešek mi docela stačil. V noci slyším motory a do stanu mi svítí reflektory. Ozývá se dívčí pištění a chlapskej smích. Takže mě vzbudili místní ožralí mládežnící. Po čase je asi přestane bavit kroužit mezi stany a odjedou. Ráno stopy ukazovaly dost riskantní kličkování, ale přežili jsme to všichni, i ti unavenější, co usnuli pod širákem. Bohužel, ožralové nebyli jediný budíček. Ráno mne probrala potřeba osamění. Kvůli potřebě… Tak prchám ke kadibudce, ale opravdu nebyla použitelná. A rychle k březovému hájku. Využil jsem ho hodně. A vícekrát. Vařím si hořký čaj, polykám Smectu a je mi jasné, že z dnešního přechodu poslední poloniny nebude nic. Ostatní odjíždí na poslední poloninu a my autobusem do Koločavy. Tedy se mnou ještě oba Jirkové a Alex (už toho mají všichni dost) a pár jednodeněk. Ukusuji souchej chleba a pospávám. Do Koločavy je dlouhá cesta, protože musím udělat ohromný oblouk. U jednoho mostu nás staví policie. A přísná kontrola všeho. Tedy papírů od autobusu. A končí to průšvihem, něco prý nemáme. Chlapi nakonec zaplatí gigantickou pokutu (snad 14 000) bez potvrzení a ze svého. Prý na hranicích by to bylo mnohem dražší, když by poslali hlášku, tvrdí policajti. Takže za hoďku bez peněz a bez nálady jedeme dál. A průserů není konec. Cosi začne smrdět, řidiči zastavují, vzadu z busu se valí čmoud. Shořelo turbo, tak konec jízdy (a zítra máme odjet domů). Volají Honzovi a ostatním vedoucím, ale ti jsou mimo signál. Tak další telefon do garáží, odkud slibují poslat nové turbo a opravit bus. My jdeme do nedaleké krčmy čekat. Piji čaj, kořalku na desinfekci. Pak se nechám svést číšnicí. Tedy bohužel pouze k obědu, i když je hezká. A třeba by ji zápaďák zaujal. Dám si i pivo, k jídlu něco dietního, ale bylo to dobré. Jednodeňky se venku cpou šašlikem. Popíjím další čaj. Chlapi už vymontovali turbo, chudáci, musí hlídat autobus. Kolem třetí přichází zpráva z Koločavy, že pro nás pošlou gruzoviky. Kolem páté přijíždí, nakládáme veškerou bagáž a jedeme k našemu poslednímu nocležišti. Loučím se s chlapy a přeju jim, ať to dobře dopadne. Silnice je pekelná, díry, díry a zas díry. Jedeme tak dvacet za hodinu. Až za čas se povrch zlepší a konečně náš cíl. Uvnitř krčmy se všichni veselí, objednávají šašliky a pivo. Já si dám pivko na žízeň, hlad vůbec nemám. A grušku na dezinfekci. Většina jednodeněk spí na podlaze, já si jdu raději na vzduch postavit stan. Stavím ho kousek od řeky, tiše příjemně bublá. Zajdu dát dobrou noc a jeden šláftruňk grušky a usínám. Spokojeně a šťastně. Brzičko ráno vstávám, je ticho, nikde nikdo. V řece dám poslední kompletní hygienu, uvařím snídani. Pak se zajdu podívat ke skanzenu, který máme navštívit. A do krčmy, kde dav pomalu vstává. Má přijet autobus, v noci ho chlapi s pomocí dalších, co přivezli turbo z Čech, opravili. Nakládám do zavazadláku batoh a nechávám si jen batůžek na cestu a foťák. U skanzenu se scházíme, značná část chybí. Nechali se ukecat starým Jirkou a šli na diskotéku. Takže ještě spí. Nás se ujímá místní učitelka a řeční a řeční. Já si raději fotím. A to netuším, že je to teprve začátek. Přesouváme se na hřbitov, kde nás čekají hroby Eržiky a Nikoly. A pak celá vesnice –hafo památníků a všude výklad. Když už si myslím, že to máme za sebou, jdeme do Olbrachtova muzea. Já blbec, vešel jsem dovnitř. Děsná chyba, protože za námi další průvodce (učitelčin synu) zavřel dveře a stoupnul si před ně. Nedalo se dýchat ani utéct. A řečnil a řečnil jako máma. Konečně konec. A poslední hřeb utrpení. Návštěva místního kostela s hroby zastřelených četníků. Tam nudně vykládal učitelčin manžel. Asi pedagogická mafie. Jediné plus byl zázračný strom, který prý odnímal negativní energii. Krásně se u něj při výkladu spalo. Pak ještě prohlídka vnitřku kostela, z jednodeněk průvodce udělal Eržiku a Nikolu a ukázal nám prostoru za ikonostasem (snad to píši správně), kam nesměly ženy. Takže jsme se mohli podívat jen my chlapi. Nic tam nebylo a tak děvčata o nic nepřišla. A pak už hurá na oběd do Četnické krčmy. Ouha, už tam byly další místní zájezdy. Takže čekání na pivo, na jídlo, fronta na toaletu. A konečně jedeme domů. Návštěvu Koločavy mohu odpovědně nedoporučit, pozitivním okamžikem byla gruška u Ivana a setkání s jednou kamarádkou, která s manželem přijela létat na paraglidu. Neviděli jsme se minimálně deset let. A pak už jen přestup v ?Mukačevu ? do druhého autobusu, hranice, Maďarsko, hranice, Slovensko a konečně ráno v šest v Brně. Rychle na Student Agency a domů.
Ukrajina byla ale krásná, dost mne poloniny vzaly za srdce, takže doufám, že se tam letos vrátím.
Za oknem začíná svítat, takže vám přeji dobré jitro. Jarda