Z Vůdcova deníku XXVI – Pohodové toulky po Zakarpatské Ukrajině II
Z Vůdcova deníku XXVI – Pohodové toulky po Zakarpatské Ukrajině II
Je ráno, balíme a těšíme se na výstup. Na začátku cesty (pěkně strmé ) se hromadí jednodeňky a pak i naše parta. Jednodeňky vyráží a pak i my. Postupně docházím jednodeňky a po čase je i předcházím. Občas fotím a tak se zas propadám do zadních partií dlouhého zástupu. A zas doháním. Nakonec vycházíme na hřebeni u altánku. Dáváme svačinu, dochází zbytek party. Relaxujeme a pak pohodová cesta směrem k salaším u Menčulu. Potkáváme zase jednodeňky, dokončili právě sváču a odcházejí. Tak si sváču dáváme také a pak pomalu stoupáme směrem na Petroš. V sedle opět setkání s obědvajícími jedndeňkami. Takže děláme totéž, dlabeme, lehce přikrmujeme místní psiska. Honza zjišťuje, že si nechal v kempu veškeré jídlo. Tak na něj kolegové vedoucí mezi jednodeňkami udělají sbírku, my přihazujeme něco k vaření. Loučíme se s kamarády a stoupáme pomalu na Petroš. Vrchol konečně dobyt. Sestup je výrazně strmější, začínají být cítit kolena. Parta se rozděluje, každý klesá dle svých sil. Alex vyvíjí nový způsob sestupu – vše sjíždí po zadku. Je to neuvěřitelné, ale nepotká žádný bodlák, špičatý klacek. Dítko štěstěny. Setkáváme se až dole, v trávě se povaluje spokojeně ležící „starej“ Jirka. Sice věkem, ale má fantastickou kondici. Vždycky v popředí, plnej energie, povalující se v očekávání. Tedy nás, co ho docházíme. Honza hledá vodu a vrací se s nepotěšující zprávou, že pramen je pouhé bahnisko. Takže pokračujeme dál, další voda má být u tábořiště, kde se dá koupit i pivo. S touto myšlenkou přidáváme do kroku. Za hoďku jsme už u pramene – je to díra u cesty s trochou vody – nabírá se nádobou a moc rychle se nedoplňuje. Stačí pár lahví a už je to jen kalná břečka – a zástup lidí, čekající, až se doplní. Tak se přesouváme k tábořišti – další rána – žádné pivo. Bez vody, bez piva – další voda prý možná až u tábořiště pod sedlem u Hoverly. Tak se sbíráme a jdeme a jdeme. No, spíš se ploužíme. Žádnej optimismus. Mám hlad a tak si sednu, vybalím dlabanec a večeřím. Postupně se ke mně přidají další. Relaxujeme, povídáme. No a konečně pokračujeme dál. Docházíme k tábořišti, tam už Honza a čelní skupina (samozřejmě že i Jirka) mají postaveny stany. Voda je také, taková malá stružka. Ale stačí, je co pít. Tak stavíme stany, vaříme teplou večeři, Honza jde hledat dřevo. Za hodinu se vrátí, nic moc nenese. Ale chce hrát společenské hry na seznamování. Akceptujeme to bez nadšení, jednak se všichni už známe a jednak vzhledem k našemu věku i únavě to opravdu nebudí nadšení. Naštěstí máme brzy „splněno“, krátký brífink a jdeme spát. Ráno je krásné, slibuje parádní počasí. Dobíráme vodu, bouráme a začíná výstup na Hoverlu. Stoupáme, pohoda, chládek . Vrchol je ozdoben památníkem, vlajkou a cedulí. Dosáhli jsme výšky 2061 metrů, výš už to nejde. Dělám vrcholové foto, všude kolem nás další hřebeny hor. A před námi naše trasa vedoucí po bývalé pohraniční stezce. Jeden kopec za druhým. Předobědovým cílem je Turkul a oběd slíben u jezera Brebeněskul, kde se prý budeme moci i vykoupat. Teoreticky ano, ale prakticky ne, protože přichází horda povykujících pionýrů. Desítky a desítky ječících dětí. Raději místo opouštíme a šlapeme dál směr Pop Ivan, kde má být naše další tábořiště. Konečně večer, Pop Ivan v popředí, stavíme tábor kousek od cesty. Bohužel jediná voda je dost daleko. Dnes večer naštěstí Honza již nechce hrát další seznamovací hry, raději se povalujeme. Trochu fouká a tak se všichni přioblékají a postupně mizí ve spacácích. Ráno opět slibuje celodenní žhaves. Začíná poslední den našeho přechodu Čenohorské poloniny. Výstup na Pop Ivan vcelku příjemný, chládek. Kocháme se rozhledy z vrcholu, prolézáme bývalou hvězdárnu podobající se spíš vojenské pevnosti. No, prý to měla být rozhledna. Sestup je plný romantiky – balvany, skály. Pro někoho spíš adrenalinový zážitek. A sestupujeme a sestupujeme. Tu a tam potkáváme vystupující místní turisty. Zpocené, supící. Nezávidím jim, neví, co je ještě čeká. Na krásné loučce dáváme oběd, kolem rostou i hříbky. Příjemná hodinka. A zase sestup. Potkáváme přechoďáky z Rachovských hor, které čeká výstup na Pop Ivana. Sdělujeme si zážitky a zkušenosti. Honza navrhuje, abychom si trochu prodloužili trasu, že ji sice nezná, ale rád pozná. Příroda je hezká, neženeme se, tak souhlasíme. Dole nás má čekat gruzovik,co nás odveze do kempu na večerní šašlik. Samé krásné představy. Jo, cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Sestupujeme z hřebenu a dostáváme se na prašnou cestu, postupně se rozšiřující. Staví tu silnici. To ještě netušíme, že už je to „hotová“ silnice, žádný asfalt v plánu. Pouze značky zatáčka, klesání…. Stačí trocha jarního tání a ze silnice je krosová záležitost, jak je vidět v jednom úseku. Honza chytí signál a volá gruzovik. Prý nám jede naproti a tak se těšíme, až ho potkáme. Konečně. Nastupujeme a za půlhoďky (jede tak dvacet za hodinu, aby nám nevytřásl zuby) zastavujeme u řeky a konečně možnost silnější hygieny. Další zastávka je u hospody, dáváme pivo, dokupujeme chleba a další potraviny. A pak již jen hodina jízdy a jsme kempu. Zde už pro nás dělají šašliky, pivo teče proudem, teplá sprcha – fantastický závěr celého přechodu. A zítra nás čeká Svidovecká polonina.
Jarda