Z Vůdcova deníku XXV - Pohodové toulky po Zakarpatské Ukrajině I
30. 12. 2013
Mé milé čtenářky, tak opět report z dalších toulek. Tentokrát ze Zakarpatské Ukrajiny.
Z Vůdcova deníku XXV – Pohodové toulky po Zakarpatské Ukrajině I
Nedejte se mýlit tím názvem, skutečnost byla poněkud jiná, samozřejmě drsnější. Já jsem to opsal z názvu zájezdu podle cestovky a nalákal tím nevinné duše na akci poněkud jiného charakteru (byly to ale kamarádky a tak mne nezabily). Vše začalo opět v Brně na autobusáku. No, něco mne mělo trknout, když přišel mejl, že se odjede o hodinu později. Pohodově jsme vyrazili z Prahy s Hankou K. a užívali si luxusu autobusu Student Agency. Film, kávička. V Brně jsme byli včas a tak jsme šli ještě na večeři. Perfektní, krásný začátek. A příchod na autobusák, řada šéfíků v oranžových trikách Alpiny. Nahlášení, dostali jsme místa vzadu v busu, že tam bude celá naše skupina přechodářů. Kolem busu se to hemží omladinou, tak si říkám, že to bude jako na propagačních fotkách, samí mlaďoši a nás pár vyzrálých. Ale po Černé Hoře se cítím okej. Je čas, tak jdu ještě na toaletu do nedaleké hospůdky, pro radost a aby se mi dobře spalo, si dám dvojčičku vínka. Vracím se a už se přisouvá (samozřejmě že také z restaurace, nejsme žádní začátečníci, dobré jídlo – možná poslední – před odjezdem je základ správného začátku) zbytek mé party. Jsme skupina zcela pražská a lehce vyzrálá (ne z návštěvy restaurace, myslím samozřejmě věkem). Obdržíme svého horského vůdce jménem Honza – věkem poněkud mladší naší kategorie, ale postavou kus chlapa. A naložíme svoje osobnosti dozadu do busu a milé překvapení – zadní pětka je volná, tak ji okamžitě s Yvonou obsazujeme, Jitka si lehá na podlahu, máme luxusní perspektivu nočního přejezdu. Jen zvědavě koukáme, kdo bude patřit ještě do naší skupiny. No, není jich moc – jen pět kousků. A zbytek jsou zase jednodeňky. Ta omladina je dneska fakt líná. Vyjíždíme a už se kolem nás míhá noční krajina – Slovensko, Maďarsko a ráno Ukrajina. Vcelku žádný problém, celníci neotravují a už jsme v bývalé součásti Československa, později Sovětského Svazu a teď Ukrajiny. Při pohledu z okna je vidět, že od dob naší první republiky kromě nějakého auta (značky z období bývalého socialismu) a antén na střechách domků, se nic nezměnilo. Ani silnice, kvalita povrchu odpovídá koňským potahům, jedeme rychlostí dvacet, abychom neskončili v nějaké pasti na mamuta (a to jsem netušil, že silnice budou ve vnitrozemí ještě horší). Ploužíme se a začíná se přihlašovat ranní fyziologická potřeba. Projíždíme sympatickým kukuřičným polem, ale nic, žádná zastávka. Teprve na „ideálním „ místě uprostřed pláně bez porostu a chabého křoviska řidiči zastavují. Rozprcháváme se do okolí a já si opět blahořečím, že jsem chlap (tedy jen do té doby, než se rozvine má potřeba k náročnějšímu zastavení). Vše řešíme bez ohledu na okolí (no, ony tam stejně jezdí jen tři auta za hodinu). A pak už ta lepší část rána, kafčo, snídaně. Konečně se doploužíme na trochu lepší vozovku a proto za chvíli zastavujeme . Jsme před Chustem a jdeme se koupat. Tedy smočit, v řece je vody huse po kolena. Ale je to příjemné osvěžení a tak v Chustu máme všichni plno energie na prohlídku. Šéfíci nám zavelí hodinu srazu a my vyrážíme na první kontakt s Ukrajinou. Zabloudit se nedá, je tu jedno náměstí, tři kostely, synagoga a trh. Takže nejprve do banky pro hřivny. Protože mám peníze už z Prahy, měním si jen menší částku. Bohužel, pokladní se nedá ukecat (a není to jazykovou bariérou), aby mi dala drobné. Takže zase další stovky a jen jedna pětihřivna. Je mi jasné, že se stohřivnovkama nemám v horách šanci. Takže další cíl, směnit za menší. Hanka vítězí, vybrala všechny drobné v pekárně. Na nás zbývají další obchody (ne, že by jich bylo tolik). Směřujeme k trhu a tam se rozcházíme. Trh je fantasticky fotogenický, tak nadšeně fotím a pronikám i do částí méně civilizovaných. Zavřené stánky a psi. Spokojeně ležící ve stínu. Ale můj zájem o ně v nich nevzbuzuje přátelský postoj. Začínají se zvedat, vrčet a tak raději tuto komunitu urychleně opouštím. Ještě zajdu do synagogy a do luxusního pravoslavného kostela. Pár fotek a začínám hledat nějakou možnost směny. Hospoda. Tak to je perfektní. Dávám jedno pivo. A problém. Má snaha zaplatit stohřivnovkou je marná. Tak přicházím o svojí poslední (a jedinou) pětihřivnu, drobné nemají. Začínám být nervozní, je vidět, že být bohatý není všechno. Hledám, kde to vypadá na větší obrat, na trh si netroufám. Velká hospoda vypadá nadějně. A před ní stojí zmrzlinový stánek. Jsem tvrdej, objednávám zmrzlinu a pak teprve platím stovkou. Zmrzlinářku jsem nerozhodil, vyhrabe hromadu malých bankovek a vrací mi. Se zmrzlinou a vítězoslavným úsměvem spokojeně odcházím k autobusu. Tam už většina mlsá stejnou zmrzku. Teprve teď mi dochází jisté riziko. Zmrzlina u stánku není zrovna hygienický výrobek, takže následná rychlá reakce může přijít. Za chyby se platí, ale naštěstí jsme to všichni přežili bez nutných zastávek. Nastupujeme, odháníme jednu žebračku (no, vzhledem k věku má možná večer další zaměstnání) a frčíme dál. Na další zastávce vyložíme část busu – přechodáře Rachovských hor – no, ti odpovídají propagačním fotkám, většinou omladina. A zastavujeme ve středu světa – tedy Evropy. Holt jsme ve Velké zemi neomezených možností a lepších zítřků – tedy podle propagace bývalého režimu. Takže tu musí být i střed Evropy. Pár fotek a už frčíme do Kvasů, kde budeme v kempu jednu noc spát. Zastávka a naše parta se vykládá. Se vším všudy, protože bus jede dál s jednodeňkama. Nepotřebná zavazadla přeložíme ráno do druhé ho busu – také jednodeněk, ale sportovnějších, protože ti spí zde v kempu pod stany. Naše jednodeňky jsou chatičkáři. Takže všechno na záda a hurá do kempu. Kemp je první kategorie – tedy místní. A narvanej jednodeňkama. Tak se rozptylujeme po zbylých volných místech – tím myslím, stan vedle stanu jak na vodáckých tábořištích v létě u nás. Stavím si stan na okraji u cestičky směr toalety – jednak tam bylo volno a jednak vítr vanul správným směrem – ode mne k WC. Samozřejmě suchým. Směr větru byl při používání WC velmi důležitý – podle toho, jak foukalo, tak bylo nejlepší to první nebo to nejvzdálenější. Ale toaleťáku bylo dost. A hlavně teplé sprchy – stačilo rozdělat pod kotlem. Jinak kolem stanů a nohou pobíhali slepice, husy, králíci, kočky. Aj ovce a prasata byla. Ale pivo teklo a dali jsme si i večeři v místní „restauraci“ – na verandě. Jakýsi karbanátek, zelenina, brambory… bylo to dobré a nemusel jsem vařit. Snídani jsem si už neobjednal, batoh s vlastním jídlem byl dost těžký. Ale přihlásil jsem se na „návratový“ šašlik, protože jsme se sem měli vrátit večer za pár dní po přechodu první poloniny. Tak jsem měl hned motivační cíl přejít a přežít. A pro dnešní den již dost, čeká nás zítřek a konečně nástup do hor.
Jarda