Z Vůdcova deníku XXI - BAREVNÉ STŘÍPKY Z MONTE NEGRA II
Jak jsem slíbil, vracím se do vzpomínek na letošní putování po Černé Hoře. Pokud tyto stránky čtete, tak je vám jasné, že náš web prošel zkušebním obdobím a stal se trvalým!!! Sice na vás bude vyskakovat reklama, ale to je cena za naši stránku …..
Z Vůdcova deníku XXI -BAREVNÉ STŘÍPKY Z MONTE NEGRA II
Je ráno, jak jste se již dočetli, začíná naše putování po Durmitoru. Počasí krásné, modro a zatím i příjemné chladno. Údolí se táhne do nedohledna, zprava i zleva nás obklopují vápencové stěny, středem protéká uprostřed kamenitého řečiště malinký potůček - Jirka (náš vůdce) konstatuje: „Tolik vody jsem tu ještě neviděl.“ Inu, vše je relativní. Postupně se roztahujeme a jdeme. Já se začínám táhnout na konci, protože vidím hromadu krásných kytiček, které si musím vyfotit. A tuhle zadní pozici už neopustím. Sice pod záminkou fotografování, ale i ty síly mého člověka nejsou nevyčerpatelné. Občas procházíme vesničkou (tvořenou pár baráčky), občas míjíme stádo ovcí a jdeme a jdeme. A začíná žhavit sluníčko. Konečně konec. Tedy údolí, u skály se všichni svalíme a svačíme. Já už po několikáté…. A začíná stoupání. Kolem nás jsou nádherné staré buky…. A stoupáme a stoupáme, až dojdeme na pastvinu s rozpadlou salaší a tam je oběd! Hradba hor před námi, kam máme dojít, je ale dost vzdálená… Při obědě ale mizí jakékoliv chmurné myšlenky a my především ulehčujeme batohům. Postupně se seznamujeme. Mne zaujme manželská dvojice Markéty a Erika - ona Češka, on Francouz, a žijí spolu ve Finsku. Rozkládají si před sebou piknikové zásoby - zeleninu (těžká), prkénko na krájení zeleny (těžké), termosku a termohrnky (no jo, také těžké) - a to jsem netušil, že mají i kávovar. Bylo mi jasné, proč Erik má tak velký batoh a tolik funí. Ale užíval si to. A vařili móóc dobré kafe.Bohužel, Jirka nás dlouho poflakovat u oběda nenechal a tak šlapeme dál. Cesta vede korytem potoka, vody už jen pomálu. A pak strmě odbočí doleva do svahu. Je tam cosi jako cestička, tak jdeme. Procházíme vrboolšinami (další vegetační stupeň) a Jirka zamíří do největšího svahu s nejhustším propletením mlází, že tudy je nejkratší cesta. Zklamal - tedy ne svojí teorií, že je to nejkratší. Ale byla to typická zkratka - delší a o to náročnější. Když se po čase vymotáme a najdeme správnou cestičku (samozřejmě, že byla pod námi), tak nikdo již nechce zkratkovat. Další pokyn byl, vezměte s sebou dříví, nahoře žádné není, ať můžeme udělat oheň. Tak si nasbíráme navíc soušky a konečně vycházíme na pastviny. Před námi je salaš. Je nejen vidět, ale i cítit. Chovají tam pěkně smradlavé prasátko. Pod záminkou nákupu sýru provádíme průzkum. No, salašníkem bych být nechtěl…. Většina si kupuje sýr (já ne, jsem trošku nervní z loňských rychloběhacích zážitků na konci Fagaraše). A jdeme dál - tedy spíš výš - naše tábořiště má být u pramene Šarban. Konečně padla, stavíme stany. Pramen je schovaný pod deklíkem, moc vody není. Přesto pomocí ešusu provádím alespoň minimální hygienu. Začíná se ochlazovat, takže přidáváme vrstvy. Večer zpestří návštěva ovcí a Američanů, kteří jedou kolem a zajímají se, co tu děláme. Tedy ptají se ti Američané, ovce jen trousí bobky. Já po večerním brífinku zalézám a spokojeně usínám.
Spánek byl krásný a hlavně dlouhý. Ráno typické - modro a zima. Samozřejmě, naše cesta dál pokračuje strmě vzhůru do sedla (které ještě naštěstí nevidíme). Petrovi stále není dobře, má útěkové nápady, ale davem je přesvědčen, že to zvládne. Dopředu mohu konstatovat, že to zvládl - ale každodenní repliku: „Vidíte, měli jsme jet k moři….“, si neodpustil po celou dobu. Cesta je fantastická - přibývá sněhu a na místech, kde již roztál, kvetou šafrány. A přibývá také strmosti svahu…. Konečně jsme ve dvou tisících v sedle. Kolem nás všude vrcholy, nejvyšší je Bobotov Kuk, původně náš cíl, ale vzhledem k množství sněhu je nedostupný. Jirka navrhuje pro zájemce výstup na nedaleký Prutaš, což většina přijme s potěšením. Nepotěšené jedince (spokojeně se opalující v sedle) zanecháváme společně s našimi batohy. Já se od vrcholové skupiny odtrhuji, protože kolem mne je to samá krásná alpinka a tak se raději s foťákem povaluji - tedy fotím si ty kytičky - vleže, jak jinak, že… Nakonec ale vrchol také dosáhnu a tak i jedna společná vrcholovka. Dojde nás další skupina - také Češi J. A pak už zpátky do sedla a sestupujeme k našemu tábořišti u Malého Škrčko Jezera. Krásné pleso. Stavíme stany a Jirka nám povoluje hygienu (ale bez mýdla, protože to by se nerozložilo v mrazivých podmínkách - je dost pečlivý ekolog). Shazujeme veškeré svršky (i spodky) a vrháme se do vody. Tedy - já se nevrhám, ale velmi opatrně postupuji bahnitým dnem. Vzhledem k tomu, že kolem plavou ledové kry, tak voda není příliš teplá…. Spíš ledová, s přibližující se hladinou k citlivým pánským partiím narůstají křeče. Takže jen omytí a osychání na hřejícím sluníčku. Večeře a zase krásný spánek - postavil jsem si stan na skvělém místě, takže zapadající sluníčko se se mnou loučí posledními paprsky. A ostatní mi lehce klnou za sobectví (je jim už zima).
Ráno je klasicky chladné, vařím snídani, balím a pozoruji postupně se budící tábor. Vyrážím napřed, dnešek má být záhul. A byl… Nekonečné stoupání na Planinicu, patnáct set metrů s těžkým kletrem. Omladina mne pomalu předchází a já se spokojeně propadám do závěrečných pozic s oběma Petry - jeden stále mele to svoje …“kdybychom jeli…“, druhý se belhá o holi (vzal ho kotník). Morálně je podporuji svým funěním a častými svačinovými odpočinky. Nic se nemá uspěchat a člověk se má kochat, jak říkává Štěpa…. Konečně vrchol. Tedy spíš travnatá placka - sušíme stany, obědváme…. a začíná sestup do údolí Horní a Dolní Ališnice. Potkáváme kamarádské býčky a dva české turisty, se kterými naše dámy laškují. Tedy s těmi býčky, s turisty vede hovor jen Jirka. Po další svačině se demokraticky rozhodujeme, že obejdeme terénem Žlutou Gradu a vystoupáme k našemu cíli - ledové jeskyni. Typicky demokratická blbost! To nikdo z nás netušil, že drama teprve začíná, kam se hrabal předchozí výstup. Cesta vedla -tedy spíš nevedla, protože tam žádná nebyla - strmým terénem, přelézáme skály, sníh, houští. Podle mapy má být někde před námi červená značka. Terén je stále horší a horší, hustá kleč, komínové lezení… vkleče klečí. Konečně potkáváme červenou - ale ta se mezi zasněženými škrapy často ztrácí ve sněhu. Sněhová pole narůstají a začínají být dost strmá. Naštěstí nikdo z nás neuklouzl, protože to by skončilo dost dramaticky. V balvanech dole… Konečně jeskyně - zavalená sněhem, ale na dně jsou vidět ty ledové stalagnity. Kouknu, fotit to nejde a tak jdu opět svačit. Jídlo byla vždy ta nejhezčí chvíle celé túry. Bez batohu, vsedě a příjem kalorií. Přidává se ke mně vychrtlý pes, co tu bydlí. Tak se dělím o sváču, ale i přes žebroidní vzhled chleba nechce, jen salám. Martina a Honza po několikáté vyndávají katy a dávají se do nekončících partií. A nečekaně nám prozrazují, že jsou na svatební cestě, nedávno se vzali. Jirka nás povzbuzuje hláškou, že k salaši Lokvice je to už kousek. Teoreticky ano, ale dolů a dolů. Stehna, lýtka, chodidla - všechno se bouří a tak se pomalu táhneme…a táhneme … a táhneme. Petrova myšlenka …měli jsme jet… se většině určitě v duchu stává sympatickou. Konečně salaš, voda je o sto metrů níže, ale jsme dehydrovaní, tak se belháme dolů s flaškami. Ale konec dobrý, všechno dobré - na salaši nás čekají usměvaví bačové – (to mne zrovna nevzalo) - ale měli na prodej pivo. A to jsem vzal. I za dvě éčka. Večeře, pivko, horizontální poloha ve spacáku. Co víc si přát….
Ráno již usměvavé, i když opět chladné. Ale čeká nás jen sestup k Černému jezeru a civilizace!!! Za pár hodin jsme u jezera - krásné, teplé (asi 18 stupňů), sluníčko svítí… Shazujeme opět svršky a provádíme hygienu. S mýdlem. Holky si i myjí vlasy. Krásnou chvilku narušuje příchod správce. Za prvé chce peníze - poplatek za vstup do národního parku. To vyřeší Jirka. Ale sprdne nás, že kazíme svojí nahotou děti (no, ty jsou od nás asi půl kilometru daleko, tak nevím, jaký pohled je kazil. Dalekohled neměly. Voda byla studená, tak toho moc vidět stejně nebylo). Oblékli jsme se a vypadli směr Žabljak. A tam jsme skončili. Samozřejmě v hospodě. Žranice, žranice, slivovice zdarma od majitele, protože obdivoval naši žravost, nákup zásob - chléb a slivovice. Setkáváme se s jednodeňkami, nastupujeme do busu a jedeme do sedla Trešněvik, kde vystupujeme, zatáboříme u hospody a čeká nás přechod Beljasice. Ale to až příště….