Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Vůdcova deníku XIII - Rax aneb Harém a řetězy

3. 10. 2013

 Mé milé čtenářky,

          opět malý report z našeho putování v rakouských Alpách  (10.-12.6.2011) v pohoří Rax. Jelikož sezona začíná, naplánoval jsem ferraty v pohoří nedaleko Vídně v krásné vápencové oblasti. To jsem ještě netušil, že díky stávkujícím dopravákům, zchátralosti členské základny a nespolehlivosti mužského faktoru to bude málem letos i akce poslední. Naštěstí nakonec ženský faktor nezklamal a tak se můžete těšit (doufám) na další kapitolky Deníku i pro budoucnost.  Poté, co jsem si na webu přečetl, že jedním nejčtenějším článkem byly Bílé otrokyně v srdci Evropy (povídání, které jsem vám četl na toulce kolem Sázavy a kterou nějaký nadšenec uveřejnil na našich stránkách), zvolil jsem podobně přitažlivý název lehce odpovídající prožitým skutečnostem

 

 

                           RAX aneb  HARÉM A ŘETĚZY

                                                   (Z Vůdcova deníku XIII)

 

  Den prvý:

        Ráno začínalo tentokrát netradičně, žádné kafíčko u PC, zpívající ptáci   za oknem, naopak - tma, ticho….. protože hodina byla nekřesťanská,  půl čtvrté ráno - čas , kdy němečtí turisté na alpských chatách vyrážejí na ledovec a Češi brblají, proč je budí. Sraz byl ve čtvrt na šest na benzínce u Smíchovského nádraží. Vstávám, nadávám (na sebe a život vůbec), mažu sendviče s sebou, dobaluji zásoby, venčím psa, peču štrúdl (povedl se, jeho vůně doprovázela můj odchod, ale byl děsně horký, tak jsem ho ani neochutnal), aby potomek měl co jíst, když nejsem přes víkend doma (pro upřesnění obávajícím se matkám , zbylé jídlo bylo již navařeno večer i v mrazáku byly bohaté zásoby). Mezitím jsem vypil kafe (nojo, závislák) a nebe se rozsvětlilo. Takže již tradičně nahazuji bágl na záda a prchám na první metro. Na benzínce postávají dvě auta a naše banda se slézá. Je nás celkem pět - tedy já a čtyři zástupkyně hezčí poloviny lidstva (Dana, Jana, Jitka, Marcela -  zkrátka harém). Nasedám do auta s Janou a Marcelou, protože Marcela má navigaci, což mi vnuká myšlenku, že si do zemských hranic schrupnu a navigovat budu až v Rakousku. Bohužel se Marcele nepodaří navigaci oživit (po vyjetí hned vypadne - tedy navigace, a tím i Marcela z orientace, kudy jet) Necháváme předjet Danu s Jitkou a stáváme se autem číslo dvě. Dana umí celou trasu na Halámky zpaměti, navigaci nepotřebuje. Má červené auto a to se výborně sleduje v houstnoucím provozu (od tohoto okamžiku upřednostňuji barevná auta na rozdíl od decentně šedivých a podobně nenápadných barev -  výrazná barva vedoucího auta je k nezaplacení). Již bez problémů dorážíme k benzínce nedaleko přechodu do Rakouska, dáváme  kafčo, colu a jiné pitivo (nealko !!!) na doplnění kofeinu a snažíme se oživit navigaci. Marcelina totálně selhává, pravděpodobně urvaný drát, Daně se naopak podaří její zprovoznit. Nastavuje trasu bez použití dálnice, přesedám do jejího auta a pro kontrolu vyndávám svůj itinerář a rakouský autoatlas, abych v případě nouze navigoval. Projíždíme bývalým hraničním přechodem, první rakouské městečko a……. první problém. Oranžový nápis Umleitung (objížďka) nás odklání jiným směrem, než který umí navigace. Od tohoto okamžiku je k ničemu, protože nás pořád honí jinam než potřebujeme my. Beru atlas a brýle (malá písmenka bez brýlí už nepřečtu) a dál naviguji já. Trasa podle mapy je ta, kterou chci jet a tak navigaci neposloucháme. Ta už totálně zešílí, neboť nás stále žene na dálnici, často nutí obracet v protisměru a jet zpátky. Je to docela humorné a po chvíli se již díky ní dokážeme dobře orientovat, uděláme vždy to, co nechce. A jedeme nejkratší cestou. Prokličkujeme i St Polten, přejíždíme Dunaj (a já mám příjemný pocit, že jsem fakt dobrej, protože si trasu docela dobře pamatuji - před mnoha a mnoha lety jsem tudy jel) a dostáváme se do předhůří. Navigace tiše brblá a my serpentinami stoupáme, klesáme…zkrátka typická horská silnice v údolí kolem řeky Schwarzy. Konečně jsme na parkovišti u Weichtelhausu, je jedna odpoledne. Nabalujeme batohy a  jdeme na cestu přes hřeben Waichthutelkamm na naše nocležiště na Ottohausu. Podle průvodce přibližně 3,5 hodiny, podle mapy 1100 metrů převýšení.  Popis této cesty upozorňuje, že je zde 20 žebříků - poněkud nepřesné, bylo jich celkem 24. A tak stoupáme a stoupáme, nekonečně schodů a žebříků. Cesta je víc než solidně zajištěna, parkový choďák - bohužel ale s převýšením. Občas se kocháme výhledy, fotíme, svačíme. A pořád do kopce. Nekonečné stoupání. Docházíme k tabulce, označující sestup po Teuflovi  (jako Čertovi) přes kletrštajg zpět do údolí (vidím to jako cíl na zítřek) - fur Geubte - tedy pro zkušené. Cesta ještě stále stoupá, ale konečně procházíme modřínovým patrem (geobotanicky) a objevuje se kleč - sláva, už jsme nahoře na vápencovém platu, jásá moje srdce botanika a kochám se i rozkvetlými hořci, hořečky, všivci a jinou alpskou květenou. A před námi se stojí Ottohaus, naše útočiště na dvě noci. V recepci Jana začíná plynně šprechtit s recepčním o rezervaci, kterou máme na matrazenlágru zajištěnou přes net. I přes dokonalou Janinu výslovnost recepční nic nenachází, i když kromě němčiny vcelku dobře láme čechopolskoukrajinsko -zkrátka slovansky, možná proto, že je kapku v šoku. Pořád naznačuje čtyři a Jana říká, že pět osob. Teprve můj výraz "majn harem" mu osvětlí situaci a vyvolá závistivý výraz na obličeji. Nedivím se mu, je tu sám (nepočítaje čínské pomocníky v kuchyni - v současnosti typicky alpské složení personálu horských chat - Asijci a gastarbajtři z Východu). A dává Janě klíč s upozorněním, že v prvním patře na dámách neteče teplá sprcha, ať se jdou sprchovat do patra druhého. Přezouváme se a jdeme na ubytovnu. Jana odemyká a jsme v šoku. Vítá nás snad prezidentské apartmá. Velký pokoj, stůl, židle, skříňky, pět lůžek - žádná společná noclehárna pro deset na jednom letišti. Superluxus. Jsem trochu nervní, co to bude stát, takhle matrazenlager nevypadá, to jsou „bett“ !  Beru raději prachy a jdu zaplatit. A znovu šok. My, členově AOV platíme 7 euro za noc. Fakt, jako za matrazenlager. Skvělé.  Dokonalost sama. S touhle potěšující informací jdeme vařit ven večeři, dle chuti si kupujeme tekuté občerstvení - pivko, vínko, kafe - vždyť jsme ušetřili, můžeme si užít. Ochlazuje se, tak se sprchujeme (teplá voda, jen Jana drkotá zuby, že jí tekla studená) a jdeme spát. Usínám jak šutr a těším se na zítřejší den.

 

  Den druhý

  začíná krásně, slunečno. Snídáme, balíme matroš a vyrážíme. Jana s Jitkou jdou na Hans-von-Haid-Steig (C-D), místní nejhezčí a jednu z nejtěžších. Slíbil jsem Daně, že s ní půjdu na něco lehkého a tak jdeme na Teufelsbadstubensteig (lehká,B) , která byla včera na ceduli psána jako možná sestupovka. Marcela se k nám přidává, má problémy se spáleninami na nohách z Kanárů. Za slabou  hoďku  jsme u začátku kletru a vyrážíme. Od pohledu choďák (tedy, do údolí je to sakra hluboko) a proto zatím nebereme úvazy. Popis v průvodci odpovídá, hezčí úseky (lezecké) jsou až dole. Tam se potkáváme s prvními skupinami turistů. Místa již ve stěně není tolik, musím jednu skupinku, pečlivě přicvakanutou k ocelovým lanům, oblézat. Vzhledem k tomu, že jsou to vcelku pohledné ženy, zážitek je to příjemný, jen mi vadí jejich překážející batohy, takže nedochází k těsnějšímu kontaktu. K dalšímu členu skupiny se již netulím, je to chlap a navíc je zde již cestička. Za chvíli jsme dole, sedáme si do pangejtu a vyndáváme svačiny. Jako druhou cestu, tentokrát zas nahoru, máme v plánu Alpenvereinssteig (lehká, B). Dochází nás skupina Čechů a tak dáme chvilku řeč. Jdou také na stejnou cestu. Tak rychle dosvačíme a vyrážíme za nimi, bylo jich kapku hodně a já  nemám chuť na cestě stát fronty v klíčových místech. Docházíme k začátku a tam jim jejich vedoucí, sympatickej, šlachovitej, osmahlej chlap dává instruktáž jak se jistit a co dělat s kletrovým setem. Rychle nasazujeme sedáky a já kolegu poprosím, zdali by nás nepustili napřed. Jsou bezva, pustí a pokračují v teorii. Pohoda netrvá bohužel dlouho, přede mnou je nějaká Němka, která se cvaká na žebříku a je dost nervní. Tak postávám za jejím pozadím a čekám, kdy popoleze. Výhled dolů pěkný, pod námi nic… výhled nahoru žádná sláva, německé pozadí mne v tomto okamžiku opravdu nebere. Konečně prolezeme žebřík a tak rychle Němce předbíhám, postupně docházím další lidi, ale dav řídne a už je to pohoda. Je tu opravdu eurounijní směska - Češi, Němci (Rakušané), Maďaři, Slováci…. Cesta stále stoupá a  pomalu začínám cítit ve stehnech včera a dneska nastoupané a sestoupané stovky metrů. Lezecká místa jsou dobře zajištěná, často i zbytečně, je to pořád klasickej choďák. Jediné rizikové jsou přechody žlebů, kde je často stržená a zabahněná cesta - pěkně to klouže, tady by se nějaký řetěz hodil, ale samozřejmě nic tu není. Stále věčné stoupání, je to opravdu dlouhá cesta (převýšení ferráty je 650 metrů ). Jsem rád, když konečně docházíme na vyhlídkovou plošinu na konci a s chutí obědváme. Postupně dochází další ferátisti a všichni si spokojeně odpočívají a baští. Přichází i zmiňovaná česká skupina a tak pod vlivem stejné národnosti dáváme řeč s jejich vůdcem, kolikrát se ještě potkáme. Házíme nějaké myšlenky, kdo kam jedeme. Horskej vůdce kapku závistivě poznamenává, že to dělám dobře, že tu mám dvě ženský (on je má také, ale k tomu ještě deset chlapů - no jo, není to jako u nás Pěšáků, dámy, v Brně to mají jinak). Já jen lehce doplňuji, že mám ještě dvě holky na jiný ferrátě. Kyselý úsměv se prohlubuje. „No jo, to děláš fakt dobře“, pokyvuje kolega. Celou diskuzi uzavírá nádhernou slovní perlou Marcela: „No jo, ale on nás tady všechny „obdělá“ a příště si vezme  jiný ženský“.  Tohle vylepšení mého image mnou málem sekne o zem a horského kolegu přinutí opět konstatovat: „To fakt děláš dobře.“  Marcela se snaží vysvětlit, že ji občas přeskočí v hlavě (tedy slovíčka) a že chtěla říct „oddělá“, ale už tenhle kouzelný okamžik nesmaže. Vyrážíme k Ottohausu a stále se chechtáme Marcelininu vejšplechtu. Sluníčko pálí, jsme žízniví a tak u Ottohausu konstatujeme, že kletrů již bylo dost , na  Bismarcksteig už nepůjdeme, půjdeme jen na procházku a mrkneme, jestli cestou nepotkáme Janu s Jitkou.  Konzumujeme pivko, když už nepolezeme, alko můžeme. Dochází nás opět česká skupina, při pivku ještě chvíli pokecáme a pak s holkama vyrážíme směr na Holzknechthutte. Výhledy, sluníčko, kytky, pohoda. Holky rozebírají své životopisy a tak přidávám a v tichu si spokojeně šlapu sám. Zabloudit nemohou, je tu jen jedna cesta. Vrcholový kříž, pod ním někde kletr, co lezla Jana s Jitkou. Sejdu na slunný balvánek a vyndávám další svačinku. Když mne Dana a Marcela dojdou, vyrážíme k nedaleké chatě, objednáme si ještě "pitné" občerstvení a pak už zpátky druhou „jezerní“ cestou na Ottohaus, asi hoďku daleko. Když dojdu do chaty, Jana s Jitkou tu již jsou, prolezly si ten těžký kletr, na další už nešly, tam nastupovali lidi s lanem, horolezecká záležitost. Tak si vyrazily  ještě  na okružní výlet k Habsburghutte. Padám vařit večeři, beru si cestou u baru fírtlík vína a vařím klasický Dobrý hostinec. Jíme, pijeme, povídáme. A pak sprcha a zasloužený spánek.

 

   Den třetí

   začíná tím, že není nic vidět. Mlha, oblaka, mrholí. Rychlá snídaně a vzhledem k počasí to není na lezení, mokrá skála by klouzala. Navrhuji dát naproti na Schneebergu Weichtelklamm - hezkou soutěsku s pár lezeckými místečky, kterou jsem šel kdysi s dětmi. Souhlas, padáme zpět k těm 24 žebříkům. Dost to klouže, na cestě se objevuje i černý Salamandra atra (mlok alpský). No jo, mrholí. Sestup  je nekonečný, stehna jsou cítit, ale počasí se vylepšuje. Konečně parkoviště. Dana se rozhoduje, že už nikam nejde a že na nás počká. Bereme si jen svačiny a pádíme k Weichtelhausu, kde soutěska začíná. Protože je již hodina dávno po snídani, na každém technickém (lezeckém) místě řeší problémy či se fotí nějaká rodina. To nás postupně rozděluje, Jana prchá někde v popředí, Marcela s Jitkou v pozadí a já mezi tím. Fotím, předháním rodiny (jsou ale fajn, vždycky mne pustí). Konečně konec soutěsky, Jana baští sváču, přidávám se k ní, za chvíli vylezou i Jitka s Marcelou. Vyrážíme na sestupovku, Jana opět klasicky svým běžeckým tempem mizí v popředí, já si dávám taky rychlejší tempo, abych rozhýbal zatuhlé stehenní svalstvo. Za hoďku jsme dole, skáknu pro razítko z chaty a čekáme na holky. Když přijdou, jdeme k autům, přebalení batohů a hurá do Prahy. Navigaci nezapínáme, jedeme podle mapy, cestu si pamatuji. Před St.Poltenem na mne padá mikrospánek (nikdy bych nemohl být řidič, vrčení motoru mne uspává) a tak se tvářím dost zmateně, když se proberu po dotazu, kam máme jet. Dana mi řekne, že vpravo je Dunaj, tak mávnu rovně a za chvíli jsme u hledaného mostu. Instinkt naštěstí nezklamal. Pak už se nic dramatického neděje, na české benzínce dáváme klasickou bagetu (tedy, za moc nestála), kafčo, colu a frčíme domů. Bezva vandr, toulání příjemné i pro nezkušené turisty, není nutno lézt kletry, mnoho pěkných cílů - ale dřina na výstupu, to se ukecat nedá (no, je tam také lanovka). Skvělé ubytování. Dobrý vícedenní vandr pro zdatnější Pěšáky. Jen dát dohromady auta. Já bych se rád vrátil prolézt si těžké kletry.                                    

 

                                                                                     Jarda