Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Vůdcova deníku XII - Jak jsme oslavovali

2. 10. 2013

Mé milé dámy, již jsem se vám delší dobu neozval a tak, když se objevila neobvyklá příležitost, rozhodl jsem se, že napíši další report. Nejde o hory , ale….. úplně jiné lidské „neřesti“. Ano, zcela hříšné. Takže vegetariánky, abstinentky a odpůrkyně dalších neřestí raději dál nečtěte, neb by mohlo dojít k poškození vaší psychicky zdravotní stránky.

                    Z Vůdcova deníku XII – Jak jsme oslavovali

         Přišel mi email. Jasně, těch dostáváme všichni pozvání  hory, dokonce občas i vy ode mne. Ale tenhle měl úplně jiný obsah (cituji):

 Pozvani na Oslavu nasich narozenin se bude konat v sobotu 21.5 jako tradicne
Ve Stare Huti u Dodrise . Je mozno prijet i v patek vecer budeme tam
 
 Kdo slavi : Ivan Vejdovsky , Irena Kolinska , Pavel Starosta
 Jidlo : Cunik ktery se bude tocit na ohni + prilohy a kdo co priveze
 piti : na splachnuti mastnoty jsou pripraveny dva soudky piva
               proto se doporucuje Pulitr sebou !
 Spani : pod vlastnim stanem na velke travnate zahrade nezapomente
                 pribalit spacak
 Sebou : dobrou naladu , hudebni nastroje , pullitr

No, to si nemohu nechat ujít (jo, většina jmenovaných a pozvaných je tvrdé jádro mých bývalých „chovanců“). Zrušil jsem všechny jiné možnosti. Posílám kladnou odpověď a začínám přemýšlet, jaké „podarky“  a co vůbec s sebou.  Nojo, chce to doprovod. Ženský. Hezký, mladý, skvělou kuchařku. Házím zadání do počítače. A vypadne jméno. Sakra, nějak se tohle jméno objevuje dost často. Ne, že by neodpovídalo požadavkům. Ale přece jenom, ty náhody jsou nějak časté. Asi budu muset projet softvare antivirákem. Jo, pro  romantickou polovinu lidstva – já zapomněl. V těchto otázkách používám nejlepší počítač na světě (no, dobře …asi třetí nejlepší) – svůj vlastní mozek. Takže píši další email. Za chvíli odpověď – negativní – moje hardware už opravdu není dokonale svůdné. Ale jak říká Vrchlický (nebo někdo jiný???), se slovy libě hrát… posílám druhý a odpověď je tentokrát kladná.  Jsem přeci skvělej horskej svůdce. Takže jedna podmínka vyřešena. Zbývají již jen drobnosti – nakoupit občerstvení (alkohol), dárky (lepší alkohol), myslet i na krásnější polovinu lidstva z řad oslavenkyň (aha, takže položka orchideje - zatrženo), zabalit stan a jiné propriety a je vyřešeno. A za pár dní na nádraží.

         Uteklo to jako voda a tak se scházíme na autobusáku. No, vlastně nescházíme, ale pomocí telefonu se nakonec najdeme. Já stál na zastávce číslo 7, moje hezčí půlka naší dvojky na zastávce tramvaje č.7.  Konec dobrý, všechno dobré. Nasedáme, jedeme, vystupujeme.  Jak jinak, o stanici dříve.  Místní si domluvil zastavení a tak jsme, netuše tento fíglík ,vystoupili s ním. Obloženi bágly, kytkami a koláči pochodujeme za naším „místním“. Protože se postupně přibližujeme k hospodě, začínám se orientovat. Jen ten „místní znalec“, kráčející před námi, se stále více zmateně začíná rozhlížet. Nakonec se ztratil a my si zašli na oběd, neboť host má přijít vždy nasycen a dobře naladěn. Nasytili jsme se a naladili (pitný režim je přeci nutno dodržovat, že) a vyrážíme směr Huť.

 Jsa dobrý vůdce a protože se tady dobře vyznám (jo, před mnoha lety v době studentské jsem zde 2 měsíce budoval socialistické zemědělství) dorážíme na kýžené místečko.  Přicházíme právě včas, prase se naráží na rožeň, pivo je již naraženo…a tak vybalujeme půlitry, dáme pivko, pak předáme dárky oslavencům … pro Pavla mám narozeninovou deklamovánku:

Když  na Starostu přijdou starosti,

že pryč už jsou roky mladosti,

já pro něj dobrou radu mám,

zavdej si FERNETA a nepij ho sám….

Takže Pavel odšpuntuje podarok a dáme s přítomnými jedno kolo.  Irče předáme květinou záležitost, holky se ujmou dodaných koláčů (za hodnocení týýý, ach, tý brďo…. jo, hned se nadýmám, jak kdybych je pekl sám…. sakra, konec deklamovánek). Do ledničky vložíme nějaké to pitivo a po dopití půlitříků jdeme stavět bydlení. A čas rychle utíká, přijíždí další a další hosté a po předání běžných dárků –dle pohlaví: kožešin, alkoholu, orchidejí, alkoholu, diamantů, alk….. to už je nuda, takže konečně hlavní bod programu (nemyslím kulinární) – týrání mozkových buněk oslavenců, aby se propracovali k těm nejdůležitějším dárkům. Budoucí oslavenci (za rok, co budou slavit kulatiny) mírně pobledlí začínají tvrdit, že příští rok už nic nebude. Fotodokumentace mluví za své a tak necháme plynout čas až do upečení. Prasátka. No, a pak už jen orgie plné jídla, pití a zpěvu. Prase a jiné drobné pochutiny – různé druhy koláčů, medovníky, okurky, utopence, sekaná, saláty zeleninové i masové….už závidíte a máte hlad? Jídlo se jí, pivo a víno teče, hudba hlučí… noc přichází. A tak lákám svoji  bodyguardwomen, jestli se nechce projít, že ji ukáži kravín (asi už jste zapomněli, ale já tu na kravínu pracoval…). Která by si nechala ujít takové pozvání? Tak bloudíme  po ztemnělé Huti, až dojdeme ke kravínu. Situace se za leta trochu změnila, z kravína zní tvrdá hudba styl „Orlík“, kolem improvizovaného podia se povaluje a pořvává asi sto motorkářů. Jo, z kravína je mororkářskej drsnej klub. Raději v přítmí tiše mizíme (no, v tom hluku se i netichý odchod lehce ztratí). Tak žádná exkurze mezi plemennými dojnicemi v hnoji. Přece neztratím svoji pověst vůdce a svůdce. Rychle nasazuji lyrickou notu:
Znám nedaleko místečko,
kde hluboký je les,
tam laně chodí v noci pít
a vůkol voní vřes...
(autor mi doufám z hrobu odpustí, že jsem ho trochu situačně přepracoval, ale byl to autor bohaté milostné lyriky, tak se jen určitě spokojeně usmívá pod vousy)
Tam Karel často sedával,
když Olze dopisy své psal,
v hladině viděl hvězdný třpyt,
slova mu vázala básnická nit,
slavík tam k lásce zpěvem vábil,
možná, že Karla sluch jen trochu šálil,
 když z dálky slyšel:
                  Hynku, Viléme, Jarmilo.......

(Tedy, ta lavička tam je, Karel Čapek tam sedával, v Huťáku se hvězdy občas třpytí a pasačky tam často volaly na svěřené hospodářské zvířectvo, takže fakt moc nekecám - jen básnická představivost).
To byl opravdu těžký kalibr romantiky a tak jsme zamířili na Čapkovu vyhlídku. Prošli jsme hlubokým lesem (no, asi třicetiletý porost) a usedli na lavičku. Hvězdy nad námi, hvězdy pod námi (seděli jsme na skalce u Huťáku, kolem doopravdy roste vřes - tedy, spíš usychá). Bohužel, drobná chybičky se vloudila do mého plánu. Nebyli jsme sami. Z houštin se vyřítily stovky pištících nadrženejch samic. V hlavě měly jedinou touhu...sex, rozmnožování. A tak šly po mně. Jsem člověk trpělivý, neagresivní, k něžnému pohlaví jemný... ale vydržet se to nedalo. Zvládl jsem 3 minuty a 27 sekund klidu. A pak jsem je začal zabíjet. Co úder - to jedna mrtvá. Krev stříká. Bohužel ale ze mne. V hlavě se mi mihla myšlenka, že mezi motorkáři by tolik krve a ran nebylo. Vzdávám to a ustupujeme. Zatracený ženský plémě. Proč komáří samice potřebují před rozmnožováním krev? Zbaběle prcháme zpět k praseti. Lepší je někoho sežrat než být sežrán.
 Půlnoc lehce mizí v nenávratnu a tak méně odolní jedinci (nojo, já) odcházejí spát.

         Za pár hodin je ráno, vystávám, vařím kafčo, přikládám koláče a odnáším parťačce do stanu. Sluníčko krásně svítí na pospávající společnost ve stanech i pod širákem (ti drsnější). Vůně kávy je pomalu budí a tak jdeme všichni snídat… na praseti je ještě dost masa, utopenci - skvělá Irčina záležitost také povzbuzují probírání, dětem koláče a kyselé okurky (viz foto), pivo stále teče….. postupně se loučíme, pěšácká sekce odchází pěšky, cyklosekce na kolech a řidiči auty….

Skvělá akce a tak už jen končím – poděkováním  Irčiným rodičům za pohostinství, všem za skvělou atmosféru a jen jedno politování – že Petr, chudák, polykaje antibiotika, musel sledovat nás, jak prolejváme hrdla. Za  rok už  bude  určitě popíjet s námi.                                     

                                                                                          Jarda