Z Vůdcova deníku XI - Ještěd
Mé milé čtenářky,
nějak ten čas letí a já nestíhám. Fotky z Ještědu už visí na netu a tak rychle píši komentář této akce. Byla špičková - skvělé babí léto - slunečné počasí, pohledné „baby“ a zlaté stromové listí.
Z Vůdcova deníku XI - Přechod Ještědu
Ráno jsem tradičně nahodil bágl na záda a vyrazil na metro (Není tenhle úvod už nudný? Budu muset vymyslet něco jiného J. ). Na Černém Mostě se mnou vystoupila i Štěpa a tak nás byla už většina výpravy. Koupili jsme nějaké pečivo u Ječmínka a Štěpa i kafe, to její mimopražské dojíždění je dost náročné (i když já vstával kvůli otcovským a dalším povinnostem ještě o něco dřív. Nojo, jsem fakt dobrej.). Na stanici stála Saša, která čekala na Jirku, který vymyslel, že půjdou spát do nějakého penzionu a vehementně o tom přesvědčoval i Štěpu. Nějak nemohl pochopit, že bivak je bivak a my jdeme natěžko, protože nás to baví. Neuspěl, jsme horáci. Přijel bus, nasedli jsme a dorazila i Jitka, takže jsme byli komplet. Na last moment doběhl i Jirka, místenky nekoupil a tak jsme odjeli bez nich., Student Agency bývá beznadějně vyprodaná. Autobusová letuška nám nabídla časopisy, hudbu, teplé nápoje a svůj úsměv. Já si tedy vybral kafe a ten úsměv. Pak nám pustila film, ale mi ho celý prokecali (no, jinak se to fakt nedá říct). Luxusní doprava za hoďku skočila v Liberci, vzali jsme bágly a šli hledat tramvaj číslo 3. To nebylo těžké, zastávka byla nedaleko, ale mnohem složitěji bylo vyluštit, do kterého pásma jedeme, a vynutit na automatu jízdenku. Šalamounsky jsme rozhodli, že jedeme jen za tu nejlevnější (tedy samozřejmě pro dospěláky) a nastoupili do tramvaje. Revizor nepřišel a stejně by nás nedostal, protože jsme si koupili jízdenku dokonce správně. V Horním Hanychově jsme vystoupili, nebe bylo krásně modré a studený vzduch prohřívaly podzimní sluneční paprsky. Před námi se strměl Ještěd, vypadal jako vysoká hora, ale těžce klamal tělem, výstup byla příjemná pohoda. Hezká hřebenová procházka a v okolí moře výletníků - v rámci mistrovství světa v lyžování tam postavili luxusní asfaltku až na vrchol, takže se všude toulaly automobilové rodinky. V bufetu na vrcholu ve slavné věži jsme dali gulášovku (docela ušla) a já zavolal Jirkovi, kde jsou. Že prý na žluté značce. A to byl poslední kontakt s touto dvojkou. Po poradě s mapou jsme se vydali dál, na parkovišti jsme čekali, jestli nedorazí Jirka se Sašou - vypili jsme drobné občerstvení a protože stále nikdo nepřicházel, chtěl jsem poslat esemesku, ale nebyl signál. Vzdal jsem to a pak už jsme šli podle našeho plánu. Krásné počasí, teplé sluníčko, zlaté listí buků - báječná túra. Přecházíme sedlo za sedlem, občas nějaká skalka, svačinka a focení. Rostlo zde dost zajímavých dřevokazných hub. V podvečer u pramene pod Vápenným nabíráme vodu, scházíme do dalšího sedla a protože sluníčko začíná zapadat, míříme do nejbližšího jehličnatého lesa zabivakovat. Je teplo, sucho, paráda. Vaříme večeři dle chutí, budujeme spaní a za chvíli se smrkává a tak zalézáme a dobrou noc.
Noc byla plná hvězd a dost teplá, až rozbřesk přinesl ochlazení. Ale spaní bylo skvělé, dospal jsem všechny své spánkové dluhy (dvanáct hodin spánku, to byl rekord). Nasnídat, zabalit a hurá do dalšího dne. Zamířili jsme na Sloní skály a byl to fakt dobrý nápad od Štěpy sem zajít. Nádherné bílé pískovcové skály se nenápadně skrývaly v zlatavém podzimním lese. Na vrchol byly vysekány stupy a tak jsme se v ranním sluníčku pohodově vyhřívali a kochali se vycházejícím sluncem postupně rozpouštějícím námrazu na okolních loukách. Opravdu poetické ráno. Ale konec poezie, bágly na záda a jdeme dál. V ranním chladu cesta příjemně utíká, sluníčko začíná hřát a my míříme na Popovu skálu. Trocha dezorientačního kličkování a jsme na vrcholu. Bohužel, ač české území, je obsazen německou skupinou blokující všechny výstupové cesty. Naštěstí po chvíli odcházejí a vrchol skal je náš. Dlabeme obědové příděly a kocháme se krajinou. A pak zase dál. Na rozcestí se Štěpa loučí, potřebuje stihnout dřívější spoj, aby se dostala do půlnoci domů. A já s Jitkou šlapeme dál - Loupežnický hrádek (už z něj nic nezbylo), další občerstvení v hospodě - bylo nutné, sluníčko pořádně pralo, další kopec a nakonec jsme v Heřmanicích a před námi asfaltka do Jablonného. Ta mne moc neláká a tak přemlouvám Jitku, že zkusíme stopovat. Samozřejmě, po prvním mávnutí auta, do té doby vytvářející dojem hustého dopravního provozu, přestávají jezdit. A pokud nějaké jede, tak je buď plné, nebo prťavé, že bychom tam nesložili ani můj batoh anebo nás nebere. Po třech nadějných, ale na nás kašlajících autech to vzdáváme a jdeme dál pěšmo. Odměnou je nám hřbitov - tedy ne na spočinutí unaveného těla, ale zajímavé zastavení na místě bývalého zajateckého tábora pro ruské vojáky za prvé světové války. A pak již před námi Jablonné a nádraží. Tři různé zastávky o sobě tvrdí, že společně vytvářejí autobusové nádraží. Po pečlivém prohlédnutí všech jízdních řádů náš spoj nenacházíme. Ptám se místního domorodce, zda-li ještě něco pojede do Prahy. Odpovídá, že něco jezdí, ale neví odkud. Tak jdeme na nádraží - vlakové, co je hned vedle, v hospodě se člověk dozví přeci všechno. Hospoda je úžasná, celá vyzdobená obrazy rodáků a okolních pamětihodností, namalovaných místním chovatelem krav. Též tlačenka a pivko jsou výborné a atmosféra více než pohostinná. Usmívající se číšnice a dobrosrdeční štamgasti (někteří modelem na obrazech). O autobusu nikdo neví, všichni jezdí vlakem či autem. Ale již zmiňovaný domorodec vyndává mobil a po delší době vítězoslavně prohlásí: „Mám to, jede!“ a ukazuje mi spojení, co našel na internetu. Je to stejný spoj, co mám i já. Takže dopijeme pivko, rozloučíme se s osazenstvem a jdeme na zastávku. Za chvilku opravdu přijede bus a tak spokojeně nasedneme. Těsně před odjezdem se přiřítí Jirka se Sašou a společně frčíme do Prahy.
Jarda