Z Vůdcova deníku VI - Velikonoce - jak to všechno dopadlo
Z Vůdcova deníku VI aneb Velikonoce – jak to všechno dopadlo.
Ráno druhého dne bylo pohodové, nebe se postupně měnilo z šedivé do růžové, uvařil jsem si čaj, spucnul vločky a šel vzbudit zbytek výpravy. Když vylezl Standa a jal se vařit, rozhodl jsem se morálně pozvednou celou výpravu hrdinným činem A v krásném ránu jsem v drsném horském vzduchu obnažil svůj úřednický bílý hrudník a zamířil k nedalekému potoku provést ranní očistu. Můj hrdinský skutek však nenašel následovníky a všichni radši zůstali zalezlí ve spacácích. Jejich chyba. No, moje byla větší – voda původem z tajícího sněhu byla jaksi studená. Hodně. Se vzpomínkou na svého oblíbeného hrdinu Conana jsem postupně ošplouchal všechny končetiny a poté oklepal ledovou tříšť, která mi mezitím vznikla na chlupatějších partiích. No, zanechme dalšího popisu a zpět do tábora. Zbytek výpravy se zatím nasnídal, zabalil, zahalil do různých teplých součástí a vyrazil vpřed. Se slovy „Já vás dojdu“ jsem spokojeně dopil čaj, dobalil a šel za zbytkem. Jelikož cesta sympaticky stoupala, brzy jsem zbytek došel a pak předešel. Hřebenovka byla perfektní, břízy, olšiny, louky a tu a tam kus zdi – zbytky opuštěných německých samot po odsunu. Vítr nutil člověka k bystřejšímu tempu, paráda. Pak jsem došli do Panenské (nebo tak nějak) a pod vlivem chladu, poklesu morálky a poškození různých částí těla se oddělilo dětstvo a ženstvo, které odjelo domů relaxovat, a zůstalo jen mužstvo – já a Standa. Příroda byla stále sympaticky horská (nahoru a dolů), voda, zima, fláky sněhu . Cestu nám zpestřovaly popadané stromy přes cestu. Vzhledem k blížícímu se poledni jsem se těšil na nějakou sympatickou hospůdku s jídelníčkem, směřovali jsme k Adolfovu (by mě zajímalo, jak se to jmenovalo za druhé světové), na mapě byly zaznačeny dva stravovací objekty. No, nic radostného nás nečekalo, na prvním byl velký nápis „Na prodej“, druhý hotel byl vystěhovaný a uzamčený. Tak jsme si dali oběd z vlastních zásob, já jsem si zvýšil kulturní úroveň použitím rozlámaných židlí u kontejneru. Docela pohoda, i když trochu houmeles. Pak jsme vyrazili přes pláně dál, až jsem našli Vietnamce. Zahrabaného ve sněhu. Tedy, on zahrabaný nebyl, jen zoufale pobíhal s prknem v ruce. Kolem dodávky, kterou najel na návěj sněhu na silnici a totálně se zahrabal. Podvozek mu visel na sněhu a kola marně projížděla sněhovou břečkou. Česky moc neuměl a pomoc mu nešlo, traktor jsme zrovna v báglu neměli. Bohužel ani pomocí českorumunské konverzace (jinou knížku jsem s sebou neměl) se mi nepodařilo mu vysvětlit, aby zašel do vesnice a sehnal traktor nebo si půjčil lopatu. Rumunsky taky neuměl. Tak nevím, jak dopadl, něco blekotal do mobilu, ale auta, která jsme potkali, se vracela. Možná si otevřel stánek a prodává džíny rovnou z té dodávky, než sníh roztaje. My zatím spěchali do další obce, kde měla být horská chata. Byla. Lehce rozpadlá. No, podle fotky vidíte, že dost. Na obzoru se před námi tyčila věž lanovky na Komáří hůrce. Začínalo lehce poprchávat, na louce postávali krávy a traktorista rozvážel kejdu (pro neznalé - kravské sračky) – dost to páchlo. Raději jsem přidali a byli odměněni. Lanovka „premávala“ a tak byla otevřená hospoda. Bezva kančí guláš, pivko, kafčo – a jelikož začalo venku pršet, tak štrůdlík a zahřívadlo. S plným žaludkem ani drobné mžení nevadilo. Zastavili jsme se ještě v Ruské chaloupce (imitující místní dřevěnici), Standa dal borůvkový koláč za moskevskou (tedy vysokou) cenu, ale chutnalo mu a i výzdoba balalajkou, samovarem a jinými matroškami nabuzovala atmosféru ruské pohostinnosti. Po této folklorní zastávce jsme vyrazili na tzv. Pivní stezku – první dvojice, kterou jsme potkali, konzumovala láhev punče. Další trojka měla flašku vodky. My měli jen ideály a sportovního ducha a tak jsme šlapali a šlapali. Kolem bylo vlhko, sníh, no, vody hodně až moc. Skvělá romantika. Až jsme došli do Cínovce a to byl konec. Tedy idealismu a romantiky. Všude se rojili trpaslíci a jiné sádrové příšernosti. Vietkong tu obsadil všechny prodejní kapacity. Odhadoval jsem to na minimálně 10 trpaslíků na jednoho projíždějícího Němce. Dost nás to zhnusilo a tak jsme raději vyrazili hledat nějaký bivak do lesa. U pěkně zurčícího potůčku jsme ho našli, dali večeři a spokojeně spali na jehličí (já). Až do rána.
Ráno bylo tradiční, čaj, vločky, pohoda. A jelikož bylo pondělí velikonoční, zamířili jsme do Dubí na pomlázku. Cesta byla sympatická, stále dolů, závějí i zurčící vody ubývalo. Když jsme přišli do Dubí, všude byla vidět krize. Pouze jeden nesmělý studentík pobíhal
s pomlázkou a prázdným košíčkem. Asi bylo brzy (nebo pozdě, na „kulturních“ zařízeních měli napsáno, že pracovní doba končí v 5,00). Cestou jsme prošli kolem tří „podniků“ na prodej. No jo, krize. Po projití hlavní třídou nám bylo jasné, že tady si nic nevykoledujeme. No, možná jo, přes držku. Ulice zely vzhledem k pozdní ranní deváté prázdnotou. Kupodivu, bylo zrušené i nádraží Teplice – Lesní brána. Asi tam bydleli houmeles, nebo v nedaleké zahrádkářské kolonii rómští vyděděnci. Radši jsme urychleně objekt opustili, protože tady by po nás neštěkl ani pes. Doopravdy, všichni psi už asi skončili v hrnci. Naštěstí Teplice byly již nedaleko a tak jsme rychlíkem odfrčeli k domovu (sice s menšími komplikacemi), ale ve dvě už jsem byl doma.
Jarda