Z Vůdcova deníku V - Den poté
Velikonoce aneb Den poté
(Z Vůdcova deníku V)
A přišlo ráno (to je skoro jak z Karafiátových Broučků …a přišlo jaro). Jak je mým zvykem, bylo docela časné. Tradiční káva, samozřejmě hrnec čaje, poslední dobalení baťohu o potraviny z ledničky a hurá na Hlavák. Na Hlaváku jsem se sešel sám se sebou, protože všichni Pražáci to vzdali. Naštěstí v Kralupech přistupovala hrdinná rodina Kolínů, takže do Děčína jsme dojeli již ve čtyřech. Ráno bylo chladné, lehce mlžné, ale já to nevnímal, byl jsem totálně nadrženej. Tedy vyrazit, dámy, abyste nepodlehly nějakým mylným představám. Takže jsme vyrazili, proběhli Děčínem a konečně začal ten správný vandr, cesta pěkně stoupá na hřebínek směr Děčínský Sněžník, sluníčko vylezlo z mlhy…. co si víc člověk může přát. Tak jsem podlehl svým pudům…. stoupat a nějak jsem zapomněl na své spolustoupající. Úsměv ve tváři, radost v srdci, makám do kopce, no, až jsem se ohlédl, a souputníci nikde. Tak jsem si sedl a čekal. A čekal. Pak se objevil Tomáš (nejmladší účastník) a sdělil mi, že rodiče jsou ještě dole. Posvačil jsem a došel i zbytek rodiny. Nezbylo mi než vytvořit novou strategii, já s Tomášem rychleji vzhůru a sejdeme se v hospodě. Počasí se trochu zachmuřilo, ale sníh ležel opravdu jen nepatrně.Došli jsme k chatě na Děčínském Sněžníku a dali pauzu. Když došel zbytek výpravy, pronikli jsme do chaty. Sice nápis :“V sobotu a v neděli k obědu nutno rezervovat místa“ byl poněkud varující, ale vrchní se na nás vrhl a hned nám našel stůl. Škoda, že ho našel. Vzhledem k blízkému německému příhraničí byly ceny spíše eurounijní než české. I dali jsme si polévku, já hovězí vývar. Když mi ji donesli v malém kávovém hrnku, vzpomněl jsem si na televizní reklamu:“ A kde jsou knedlíčky?“ Byl to podobný model, cena však odpovídala půllitrovému talíři plnému polévky husté, že v ní zapíchneš lžíci. Bylo to jasné, zbylí spolustolovníci šveholili sudetendojč. V depresi jsme do sebe vrazili ferneta a radši vypadli – restauraci musím hodnotit silně negativně, jediné plus byla mladá atraktivní číšnice. A hned z druhé strany pod rozhlednou byl kiosek, ceny výrazně nižší, párky…..škoda, já mezitím snědl kus vysočiny a pár krajíců, měl jsem hlad jak Němec prchající od Stalingradu. Naštěstí opět začalo svítit sluníčko a to silně zlepšilo náladu Pokračujeme dál do Tiských stěn, dáváme další sváču a lehce boulderujeme na malé skalce. Všude je plno nádherných věží a krásných lezeckých cest. No, špagát nemáme a tak šlapeme dál, až k boudě U Tiských stěn. Krmící se turisté jsou již promícháni bez ohledu na zemi původu, většina drží monodietu, muži pivo, ženy a děti zmrzlinový pohár. Silnější nátury oboje najednou. Irče se sbíhají sliny na ten pohár a tak kouká na vyvěšený jídelní lístek. A málem to s ní sekne. „Voni chtěj za zmrzlinu sto dvacet korun“, zděšeně šeptá rozklepaným hlasem, aby to syn neslyšel a nedostal na ni chuť. Neslyšel, ale stejně dostal. Kouknu na jídelňák a vyděšenou Irču uklidňuji: „Jo, ale k tomu máš ještě svíčkovou a polévku, to je cena za menu“. Oddychla si a šli jsme nakupovat – pivo, zmrzlina, zahřívadlo, přece jen fouká. Ceny horské, ale ne již eurounijní. Po konzumaci jdeme spokojeně do Tiských stěn. Stojí tam bouda, boudička a v ní paní. Pokladní, naštěstí je řečná a tak nahazuji šarm, jestli opravdu musíme platit, když jen procházíme. Paní logicky usoudí, že je to blbost platit, když nebudeme okukovat skály. A poradí nám, kudy projít, abychom nevyšli u druhé pokladny, kde by nás kolegyně kontrolovala. „Ale, vždyť ona už šla stejně domů,“ uvědomila si. A jak byla v rozverné náladě, přidělila mi dvě děvčata. Tedy, abychom nezabloudili a aby nás provedly. Dívky byly svolné, neb Tomáš je fešný kudrnatý dlouhán a tak je zajímal. Vytvořili jsme dle „pěšáckého vzoru“ skupinu, abych provedl fotodokumentaci, když se mi za zády ozvalo: „Jardoóó !!!! Otočím se a už se objímám s jednou z nejlepších kamarádek, co jsem za život potkal. Fantasticky talentovaná výtvarnice, něžný výtvarný projev a přitom občas velmi drsný pragmatický slovník. Skvělý člověk. No, těch dvanáct či víc let, co jsme se neviděli, se jí trochu podepsalo do tváře, kolem nohou se motají dvě malé princezny a ten vzadu se mračící chlap, to bude asi manžel, odhaduji. No jo, musí pochopit, že když se potkají dva výtvarníci, že vzduch jiskří emocemi. Doufám, že nebude večer „tichá domácnost“. Rychle se domlouváme, že se určitě sejdeme (čítám, že tak nejdřív za tři roky) a moje banda odchází do skal. Jedna z dívek je velmi řečná, ale Tomáš je poněkud tichý a tak konverzaci nakonec řeším já. Obě dívky jsou horolezkyně, chodí pořád po Tiskejch, v loni ale ta řečná ze dvojice na měsíc nemohla, protože provolala čtyři tisíce na mobilu (nedivím se, pusa ji jede dvakrát tak rychle než mně), babička je z Moravy, přistěhovala se sem po válce, maminka má přítele přes chodbu a ten pálí rum, mají ho tolik, že se to nedá vypít, zkoušel dělat i kořalu z větrovejch bonbónů, syn hostinského je děsnej pako etc, etc. Konečně jsme na vyhlídce, loučíme se a jdeme do Tisé na hřbitov. Tedy ne spát, ale cesta vede kolem. A pak už zase mírné stoupání, začíná se smrákat a dav hovoří o utáboření. Tak v lese zabivakujeme, vařím si kuře na paprice s těstovinami a samozřejmě ešus mého „šedého knížete“. Je trochu chladněji a tak zalézám do spacáku a popíjím kelímky čaje. Vedle ve stanu je již ticho, Kolíni padli za vlast. Koukám na nebe, nechce se mi ani spát, první letošní širák. Šedí nebe pomaličku probleskují první hvězdičky a tak posílám v myšlenkách pár romatickejch „Dobrou noc“ tam, kam patří. A zavírám oči…. Dobrou noc i vám, mé čtenářky.
Jarda (a závěrečná část příště)