Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Vůdcova deníku II - Peklo v Ráji

29. 9. 2013

Z Vůdcova deníku II - Peklo v ráji


Mé milé čtenářky, za pár hodin se chystám jak náš primátor Bém  na svoji další horolezeckou expedici , na drsný výstup v zimních podmínkách a mé tělo je oslabeno chorobou pro hrdiny, chlapy, horské vůdce (přidejte si další superlativy dle rozsahu své slovní zásoby a též při představě mé osoby) - proklatou nádchou, způsobenou atakem zákeřných virů. Jsa však věren myšlence, že slovo dělá muže (a představa zástupu zklamaných žen osaměle čekajících na nádraží, jejichž pomsta by mohla být víc než krutá - vzpomínám na Ctirada a další hrdiny z dívčí války), mě nutí vydat se do mrazu a zimy. Teď přerušuji tok svých myšlenek, neboť můj trhač a jeho kňučení mě nutí vydat se jinam.

Tak již jsem opět u písíčka, byv pečlivě vyvenčen coby dobře vycvičený páníček, a mohu se věnovat opět vám. Venku přes noc tradičně napadla vrstva sněhu. Počasí je letos nějak poblázněné, v zimě sněží a dosud jsem se domníval, že měsícem, kdy  ……. hrdliččin ku lásce vábí hlas….. mínil slovutný básník květen, ale sexem posedlí vrkající holubi na balkoně mě zmátli. Ale zpět ku původní myšlence, k další kapitolce:

                                                        PEKLO V RÁJI

                                               (aneb z vůdcova deníku II)

Vše začalo tradičně na nádraží. Nákup jízdenek, přesun do prázdného vlaku a hurá směr Mnichovo Hradiště. Štěbetající dav, dobře vytopený vagon (to je ono, odkdy železnice v zimě topí, to jsem si neuvědomil, že situace není normální). Za okny zasněžená krajina, vykukující sluníčko, romantika. Pečlivě kontroluji harmonogram stanic a před Mnichovým Hradištěm velím: „Budeme vystupovat.“ Vlak skutečně zpomaluje, otvírám dveře a koukám do metrové závěje. Zkušeným okem vyhodnotím, že vlak ještě nedorazil do nádraží. Aha, ještě popojedeme… bleskne mi myšlenka v hlavě. A vlak se skutečně rozjíždí. Ale nezastavuje. Pohled z okna na nápis Mnichovo Hradiště a na cestující, brodící se po pás ve sněhu mě naplňuje hrůzou. To bylo nádraží. A další je až Turnov. Jo, bylo to tak, V Turnově opouštíme rychlík a já bleskem hledám pomalík, který by nás odvezl zpět. Nápis na osobáčku na vedlejší koleji - směr Mladá Boleslav zaujme mé oko a tak se řítím k postávající průvodčí. „Jedete do Mnichova Hradiště? …“ pokládám otázku. „A máte lístky?“, odpovídá průvodčí. „Nemám!!, zoufalý výkřik. „Tak si je jděte koupit, budeme mít čtvrthodiny zpoždění, máte čas,“ bodře radí průvodčí, shazuji svůj cvičný čtvrt metrák a pádím k pokladnám, koupě jízdenek a rychlý návrat. Nastupujeme do vláčku a odjíždíme. Vystupujeme v Olšině (Březině…nebo tak nějak se ta vesnička jmenovala - po nějakých dřevinách), nádraží je totálně zasypané sněhem, svítí sluníčko a já kontroluji svůj harém. Ano, opět tradice, přiměřený počet žen. Ale protože jsme v Ráji, máme tu i Adama. Tedy spíš Adámka, ještě moc nevyrostl, ale je plný energie a spokojeně se brodí sněhem. I Eva tu je, ale na rozdíl od naší Pramáti svádí postávající nikoliv jablkem, ale meruňkou. Domácí a silně koncentrovanou. Optimisticky naladěný dav kráčí po turistické stezce, kterou nám prohrnuje před námi jedoucí traktor s radlicí, směrem k tyčící se hradbě skal.  A již jsme na úpatí, žlutá nám ukazuje do zavátého svahu, začínám prošlapávat cestu, sněhu po kolena, občas po pás, tu a tam padlá borovice komplikuje postup. Skvělá romantika. Vystupujeme na plato, před námi Studený průchod, fotografky vášnivě fotografují (tj. zdržují, že, ale máme čas), na rozcestí vybírám neprošlápnutou červenou s vyhlídkami z okrajů skal a již jsme před Drábskými světničkami. Vylomené dveře u průchodu na vyhlídku jasně naznačují možnost prohlídky, i když žebříky i schody jsou skryty pod sněhem. Dav vyndává termosky, svačiny a já se pokouším o průstup na Drábky. V ledu vykopávám novými pohorkami (test na ledovec) schůdky a postupně se dostávám k žebříku. Pohorky jsou skvělé, dobrá koupě. Vylézám na vyhlídku a nic nevidím. Brání mi ještě jedna skála , kterou sice vede průchod lehce nakloněný dolů, ale je celý pod ledem. Skvělá klouzačka, mačky nemám a tak raději neriskuji. Vracím se zpět a mezitím vylézají fotografky. No, taky kdo jiný, už je mi jasné, proč desítky novinářů fotografů každoročně umírá při lovu záběrů. Je to vášeň, ne povolání. Život nic neznamená proti exkluzivnímu záběru. Informuji je o stavu žebříků a přilehlých komunikací a doufám, že přežijí. Naštěstí přežili a tak dál pokračujeme ke kýžené zastávce, k hospůdce Na vyhlídce. Zde měním plánovaný program a jdeme na oběd (ten měl být původně až v další restauraci Pod kaštanem). Jídlo dobré, svařák a jiné teplé nápoje prohřívají atmosféru, konzumujeme. Po uhrazení účtu se loučím s  usmívající se číšnicí slovy: “Ještě se dneska uvidíme, „ (v programu byla opakovaná návštěva tohoto turistického bodu - vzpomínka na našeho otce zakladatele Míru, který si tuhle zastávku přál - tak proč mu neudělat radost hned dvakrát? ). Adámek s maminkou nás opouštějí směr na Mužský a pak domů, sněhu je opravdu moc, a já odvádím zbylý harém do pustin. Opravdu pustiny, sněhu po kolena, značky se často ztrácí pod sněhem. Věřím jen svému instinktu, paměti (vždyť jsem tu byl před několika lety) a vůdcovským schopnostem. Tímto chci vyslovit dík všem účastnicím za jejich nezlomnou víru v moji osobu, že vždy vím, kam jdeme. Jsem fakt dobrý, procházíme skalami a posléze sestupujeme k další plánované zastávce - restaurace Pod kaštanem (nějaký strom tam skutečně stál) nás vítá, ženy se občerstvují dalšími teplými nápoji, já mám tradičně opět hlad a tak alespoň polévka s pár krajíci chleba (žádný zázrak, vývar instantní, chléb houževnatý, ale tělo polárníka rádo uvítá každou kalorii). Rozveselená společnost opouští hospůdku a již nás čeká opět stoupání na hřeben, ale přijaté kalorie tento stoupák značně usnadňují, za chvíli jsme na hřebínku a již nás čeká jen krásná, lehce exponovaná červená  zpět na vyhlídku (u restaurace Na vyhlídce). Fotografování, průstup žebříky, romantika. Za hodˇku jsem u kýženého cíle. Sluníčko pomalu zapadá za obzor, začíná se smrákat. Předáván holkám mapu, jděte dál po zelené. Potřebuji se ještě na chvíli zdržet v restauraci (i když slovo dělá muže, tak o tu číšnici nejde), holky odcházejí a já padám do hospody. Je narvaná a zakouřená, ale v rohu sedí osamělá dvojice a tak se slovy: “Máte tu volno?, usedám na židli, vyndávám své propriety a řeším problém. Šíleně ošklivej chlap srká polévku  (připomíná mi herce z amerických drsňáren, typ zvrhlý Mexičan velikosti medvěda - hraje vždycky záporné hrdiny) a tiše konverzuje s protějškem, je to docela pohledná žena. „Jé, dobrý večer“ slyším nad sebou překvapený hlas číšnice. „Vždyť jsem vám slíbil, že se ještě stavím,“ a objednávám dvojku vína, aby byl důvod návštěvy. Moje slova zaujala chlapa a tak navazuje nezávaznou  konverzaci „ Kampak jdete…….“. Rozhovor přerušuje číšnice, přináší dvojku, rychle platím a vypíjím sklenici (mám docela žízeň a stmívání za okny mi připomíná utíkající čas a holky na cestě). „No, vy jste to do sebe hodil,“ konverzuje chlap. „Nemám čas, venku mám v závějích pět ženskejch, tak pospíchám, aby se mi neztratily,“ vysvětluji a loučím se. Pozdvižené obočí je to poslední, co vnímám a padám ven. Pohled na rozcestník určuje směr, kudy vyrazit (mapu mám už jen v hlavě, ale instinkt je instinkt), nahazuji batoh a makám, abych holky dohnal. Vrchol Mužského. Žádné stopy k vrcholu a tak je mi jasné, že holky vynechaly sportovní výkon a makají na nádraží. Spokojeně si šlapu po silnici a najednou zezadu slyším auto. Ustupuji ke straně, auto mne míjí a vepředu zpomaluje. Zamrká zadními světly. „Sakra, to mě snad chce vzít?, blikne mi hlavou. Zamávám, že ne (přeci holky jdou také pěšky, nejsem béčko) a auto odjíždí. A tu mne probleskne hlavou obraz řidičky, co tam seděla a co jsem si vůbec neuvědomil. Dlouhovlasá, velmi pohledná blondýna. A já to prošvihl. Blbec. Ale pak začnu přemýšlet, vybavím si ranní pohled do zrcadla. Sice šero by mohlo zamaskovat obličej, šátek maskuje rozsáhlou intelektuální mýtinu, ale stejně. Že by můj batoh opravdu naznačoval, že velkej batoh velkej chlap? Blbost, hodnotím reálně situaci. Ale stejně mi to vrtá hlavou. Stmívání, ledové pláně, osamělej drsnej chlap, to není situace nabírat stopaře. O co jí šlo? A pak mi to došlo. Krásná dlouhovlasá blondýna nabízející odvoz. Kýho výra, to byla valkýra! Jasně, na koni přeci nebude jezdit, to by ji hned sbalili policajti. Obzvláště, když by na sobě měla jen zbroj a nic víc. V zimě, v třeskutém mrazu. Tak se asi také zmodernizovaly - valkýry. Auťák je přeci jen méně nápadný než okřídlený hřebec. Ale proč já.? Jsem dobrej, ale za hrdinu bych se nepovažoval. No jo, nejsou lidi, asi nesplnila dnešní limit a žádného hrdinu nesehnala. A tak šero, osamělej chlap, velkej batoh, mrazivý ledový počasí - přivedlo ji k myšlence, že bych se dal použít ke splnění statistiky. Sakra, nordický nebe…. Oheň v krbu, spoře oděné valkýry, pečený kanec, pivo popíjející hrdinové, paráda! Blbost, pivo nepiji, připečený vepřový bez opečených brambůrků (Ameriku ještě neobjevili), žádný zeleninový salátek, bílé voňavé vínečko. Horda řvoucích páchnoucích chlapů. A kolem jen samý blondýny! Nic pro mě, jsem klikař, že jsem nepodlehl svodům, honí se mi v hlavě. A šlapu si dál. A zezadu zase auto. Zastavuje hned vedle mne. Z okénka se na mne usmívá ten příšerně ošklivěj chlap a povídá: „Nechcete vzít do Mnichova?“ „Ne,“ odpovídám a myslím na holky vepředu, že jdou taky pěšky. „Jak chcete, však se ještě uvidíme“, odpovídá a odjíždí. „Co tím myslel, že by jel taky na nádraží,“ přemýšlím. A tu mi to došlo. Škaredej chlap, tvářící se kamarádsky a krásná žena, trochu posmutnělá. Večer, osamělá silnice a já. Jasně, anděl a ďábel. Boj o moji duši, to je tahle cesta. A valkýra před tím. Sakra, život mi přeci nekončí a duši nikomu nedám. Že by tahle silnice byla cestou do pekla? Nebo do nebe? Jo, je nějak dlouhá. A zezadu slyším další auto. Třetí. Do třetice. Trochu mne mrazí při představě, že zastaví a vystoupí huriska, či dvě. Islám má taky pěkná lákadla. Černovlasá. Ještě, že mrzne, skáču rychle do závěje. A třetí auťák mne míjí a nezpomaluje. Jsem klikař, napadá mne, umí číst myšlenky a ví, že nemaj šanci. Kdepak, nějaký božský či pekelný ženský, já mám vepředu svoji partu a těm jsem slíbil, že je dojdu. A tak šlapu a jsem v Zásadce. Vepředu vidím skupinu stínů postávající na rozcestí nad mapou a je mi jasné, že přemýšlí, kudy jít. Spokojeně je docházím a velím, doprava, tady to znám. Perfektní závěr, jsem zásadovej chlap. V Zásadce. Zvláštní jméno pro vesničku. Že by symbolické?

            Byl by to krásný závěr, morální, ale musím vás zklamat. Příběh ještě nekončí. Teprve za chvíli začne peklo. Prošlapávám spokojeně cestu, plnej morální hrdosti, Před námi se objevují světla Mnichova Hradiště a na obzoru silueta rozpadajícího se státního statku. A tu mi hlavou probleskne podivná myšlenka: „Součet odvěsen pravoúhlého trojúhelníku jest větší nežli délka přepony!“ Nebojte, nepomátl jsem se z hladu, mrazu a vyčerpání jak četní arktičtí hrdinové. To jen pohled na plochu před námi mi přivolal tuto myšlenku a já zavelel, půjdeme zkratkou. Bože, chyba, naprostá chyba, odporující mým zkušenostem – vždyť zkratka je vždy delší a o to náročnější. Cesta do pekel. A je to tady. A tak jsme se vydali geometricky výhodnější zkratkou přes bělostné pole. Bořil jsem se po kolena, často i nad, ale tvrdě jsem směřoval k siluetě statku. Cesta, která se zdála být kratičkou, však neubývala, zato ubývalo mých sil i odhodlání, však jediným řešením bylo stále vpřed. Dav za mnou si spokojeně štěbeta, já však v duchu proklínal svůj nápad a šel. A šel. A šel. Nohy se vrklaly, ale statek se přibližoval zoufale pomalu. Až konečně, jediná hráz buřiny mě dělila od cesty, kterou jsem tušil. Jak raněný bůvol jsem se tvrdě prodíral křovím a konečně, vyjeté koleje a konec utrpení. Dál již cesta byla pohodlnou a já klopýtavě pokračoval ku nádraží. Nádražní budova. Ráj!!! A vlak jede až za hodinu. Spokojené ženstvo odkráčelo do restauračního zařízení na kafe a já sloužil coby zdroj pobavení pro houmeles, postávající v čekárně. Neboť prodírání houštinami nebylo bez následků. Můj skvělý expediční svetr byl plný čumbrků, slámy a jiné suchého rostlinného neřádstva, které odmítalo opustit vlněnou pleteninu. A tak jsem vybíral zbytky ze svetru za posměšných poznámek houmeles. Škaredý chlapi a ty jejich potměšilý oči. Jako bych je už dneska někde viděl. Ale nemohl jsem si vzpomenout kde. Konečně přijel vlak. Příjemně vytopený vagon nás přivítal, ale mě pořád děsně zábly nohy. Rozvázal jsem si návleky a ejhle – příčina chladu. Vyndal jsem jednu ledovou kouli, druhou. A další. Několik kilo zledovatělých hrud. Došlo mi to. Ta potvora valkýra. Prohrála a tohle byla její pomsta. A už jsem si vzpomněl, kde jsem viděl ty oči a porozuměl poznámce, že se ještě uvidíme.

Jarda