Pohádky pro Samíka V - O víle Vrběnce a ptáčkovi moudivláčkovi
O víle Vrběnce a ptáčkovi moudivláčkovi.
Bylo zase krásné ráno, korálky rosy se třpytily na pavučinách jako démanty na hrdlech krásných princezen, měsíček odešel spát do obláčkových duchen a celý ptačí svět vítal jarní sluníčko písničkami plnými radosti. Podléšky, pryskyřníky, prvosenky - všechny jarní květiny čekaly se svými květy, až se jich dotkne sluneční paprsek, aby se rozvily a slavily jaro. Vrběnka spokojeně spala na svém mechovém lůžku v dutině staré vrby, měla za sebou plesovou noc, kdy tančila pro Měsíček vílí tance a tak byla pořádně unavená a těšila se, jak se v měkounké postýlce vyspí. Ale její spokojený spánek netrval dlouho. Do radostného zpěvu ptáčků se ozýval smutný tón, který Vrběnku nakonec probudil. V krásném jarním jitru se ozývalo smutné naříkání. “Co se komu stalo?”, rozespale si pomyslela Vrběnka, ale smutný pláč neustával. Cizí bolest nedala Vrběnce spát a tak vstala, rosou si propláchla oči a vydala se po zvuku pláče. Došla na břeh tůňky, tam kde stál shluk starých olší, sklánějících své větve nad hladinu a co nevidí. Na jedné větvi je upleteno krásné hnízdo, ale z něj se neozývá veselý zpěv či hladové čiřikání malých ptáčat, ale jenom smutný pláč. “Hej, ty tam, kdo jsi a co se ti stalo?”, zavolala Vrběnka k hnízdu, upletenému z dlouhých travin. Chvíli bylo ticho, ale pak z rourky, vedoucí z trávového domečku vyskočil malý ptáček. “Já jsem sýkorka moudivláček a je mi moc smutno!” “A proč,?”, zeptala se Vrběnka, “vždyť máš tak krásný domeček pro svoje ptáčata, to ti musí všichni závidět.” “Jo, závidět, není co. Hnízdečko je krásné, to ano, vajíčka z něj nemohou vypadnout, my moudivláčci umíme uplést hnízdečko stejné jako afričtí snovači, je teplé, bezpečné, ale….. “ “No , jaké ale?” “Víš , to jsme si postavili spolu s mým manželem a já nakladla už pět vajíček a už na nich sedím a ptáčátka se brzy vylíhnou, ale on….””Co, on?” “On ode mne utekl a začal si stavět naproti nové hnízdo pro jinou samičku a mě se stýská a ptáčátka se brzy vylíhnou a jak je nakrmím…..plakala sýkorka. “No, tak to teda ne, “ rozzlobila se Vrběnka, “já mu to tedy vysvětlím!” a pohladila malou sýkorku a vydala se na protější břeh tůňky. Tam uviděla, jak kolem větvičky vrby plete moudivláček nové hnízdo. “Hej, ty””Co, já?” “Jo, ty!” Co, já”. Tak už dost, co to děláš?” “No vždyť vidíš, pletu hnízdo!” “Jak hnízdo, vždyť už jedno máš a v něm smutnou samičku s vajíčky, ze kterých se budou za chvíli líhnout vaše děti.”Jeee, už?” “No jistě a jak to, že ty tady pleteš nové hnízdo místo abys se staral o své děti?” “Jak to staral, to přeci mi moudivláčci neděláme, my stavíme hnízda, pak přiletí samička a když se jí líbí, tak máme spolu vajíčka a my samečci jdeme stavět hnízdo pro další samičku a nová vajíčka.” “No, a kdo se stará o ptáčátka”, podivila se tomu Vrběnka. “No, přeci samička, tak je to u nás moudivláčků zařízeno!” “Aha,” zarazila se Vrběnka, “ale to je hrozně nespravedlivé!” “To máš možná pravdu, ale my moudivláčci to takhle ,děláme odjakživa,brblal už moudivláček, “ a nezdržuj mne, mám moc práce.” “Tak to takhle nenechám, to je nespravedlivé, “ zašeptala si Vrběnka pro sebe, do dlaní nabrala trochu vody a začala velké vílí čarování. Z jejích dlaní se zvedl obláček mlhy a obalil celého moudivláčka i s jeho novým hnízdem. “Brrr, to studí” stěžoval si ptáček. “To aby se ti v hlavě rozbřesklo, co máš dělat! Když mlha zmizela, moudivláček si potřepal křidélka, rozhlédl se kolem a podivil se : “Co to tu dělám, čí je to hnízdo, proč nejsem u svých vajíček? “ , čimčaral vyplašeně. “No , měl by sis pospíšit , už se vám budou líhnout ptáčata”, potutelně se pousmála Vrběnka. “Tak já už letím,” zacvrlikal popletený moudivláček a frnk , letěl zpátky do starého hnízda. A od toho dne bylo vše tak jak má ve správné ptačí rodině být. Ptáčata se vylíhla , tatínek moudivláček hrdě nosil plný zobáček červíků pro své děti a když šla Vrběnka kolem jejich hnízda, maminka sýkorka na ni vždycky mrkla okem, že ona ví a že moc děkuje za to velké vílí zapoměnkové čarování.