Pohádky pro Samíka II - O pavoučkovi poutníčkovi
Pohádka o pavouku poutníčkovi.
Dneska ti budu vyprávět o pavoučku poutníčkovi. Je to pavouček svým způsobem nesmírně odvážný, známý cestovatel. Na svých vláknech procestoval celý svět, znají ho gaviálové od řeky Gangy, lvi z daleké Afriky i medvědi ze slovenských hor. Potkali ho hopsající klokani v Austrálii, kojoti z prérií i medvídek panda z bambusových hájů. Jen lední medvěd ho nezná, neboť v mrazu a ledu pavoučci nežijí. Tenhle pavouček se narodil v polopoušti v kraji Pueblanů. Maminka pavoučice utkala z nejjemnějších hedvábných vláken košíček, do kterého nakladla řadu korálků – vajíček a ukryla ho mezi trny kaktusu sagura, který zdobí kraj Pueblanů jako nádherný svícen-strážce, naježený tisíci ostrých mečů. A když jednou za rok sagury vykvetou bílými květy, vypadá celá polopoušť je pláň plná hořících bělostných svící a Pueblané slaví svátek květů, zpívají tesklivé písně, buší do bubínků a chrastítky z tykví přivolávají déšť i pro příští rok. A malá Pueblaťa se nacpávají bříška kukuřičnými plackami potřenými medem od skalních včel a jsou šťastná a smějí se, protože život na poušti je těžký a chvilka veselí a zábavy je vzácná. A když přišel čas, z korálků-vajíček se vylíhli malí pavoučci poutníčci, každý z nich vypustil ze svého zadečku dlouhé stříbrné vlákénko a nechal se unášet klidnými poryvy teplého vzduch nad pouští do nového domova. Jen náš pavouček, o kterém ti chci vyprávět, byl nějaký neposeda. Nevím, co ho přimělo, aby vylezl až na vrcholek kaktusu sagura a teprve tam vypustil své cestovní vlákénko. A do svého náručí ho uchopil podvečerní teplý vánek a a zvedal ho vysoko a vysoko, až najednou celá poušť byla jen drobnou červenou plackou posetou rudými a bílými balvany (to byly hory a pohoří). A kaktus saguro nebyl ani vidět. Nad pavoučkem se rozkládalo nesmírně modré moře-nebe poseté ostrovy- oblaky.
A pavouček se vyděsil, že se již nikdy nebude moci vrátit na rodnou poušť, že nikdy neutká krajku pavučiny na kaktusu saguro, krajku, která se bude v ranním úsvitu třpytit tisíci diamanty, které však první paprsky žhavého slunce promění v páru. A začal volat o pomoc, jeho hlásek byl tichoučký, kdo by ho mohl zaslechnout? Ale veliký Manitou poslouchá každého divokého tvora a uslyšel i pavoučkův hlas. Pohlédl ze své nebeské říše na malinkého pavoučka a nedal mu zahynout. Poslal mu jedno z nejmocnějších kouzel, aby ho zachránil. A tak pavouček uslyšel hlas, který mu říká: „Neboj, se vrátíš do rodné pouště, jenom si utkej most tam dolů, neboj, já ti pomohu." A tak pavouček začal tkát krajku pavoučků poutníčků a tkal a tkal, až vznikl ohromný dlouhý pruh pavučiny spojující nebe se zemí Pueblanů. A když se dotkl země, stanul právě u svého kaktusu saguro. A most spojující nebe a zemi Manitů k poctě statečnému pavoučkovi a celému jeho rodu pokryl tisící zářícími démanty pěti barev a tak vznikla první duha. A na památku pavoučka a jeho tisíců a tisíců potomků vždy, když zaprší a posledními kapkami deště prosvitnou první sluneční paprsky, spojí zemi a nebe duha. Abychom nezapomněli na malého pavoučka, na Manitua, chránícího všechny divoké tvory i na poušť zdobenou kaktusy saguro.